Učitelství není poslání. Je to profese!

Jednou z největších iluzí, která se neustále udržuje ve veřejném prostoru při životě, je představa učitele jako „poslání“. Jako bytosti, která je vždy připravena obětovat vše – svůj čas, energii, osobní život i zdraví – pro blaho dětí, rodičů, školy, systému. Tato romantická představa je nejen nebezpečná, ale hlavně hluboce nefér vůči těm, kteří ve školství opravdu pracují.

Když škola pohlcuje vše

Není neobvyklé slyšet, že „učitel musí být srdcař“, „děti musí být na prvním místě“, „škola je víc než práce“. A tak se potichu předpokládá, že učitel bude odpovídat na zprávy i večer, opravovat testy do noci, organizovat výlety, natáčet videa na školní web a vyrábět dekorace na vánoční jarmarky. Že to udělá rád, protože „to přece dělá pro děti“.

Jenže učitel není světec. Je to profesionál, který vykonává náročnou práci. A stejně jako lékař, programátor nebo řidič autobusu má právo na volný čas, na klidné večery s rodinou, na víkendy bez hromady sešitů, má právo zajít si do hospůdky na pivo s přáteli. Učitel není služebník společnosti, ale její zaměstnanec.

„Poslání“ je krásná výmluva

Říká se, že když někdo miluje svou práci, nepotřebuje volno. Jenže to je romantizovaný nesmysl, který často zakrývá fakt, že školy neumí dobře řídit pracovní vytížení a že stát neumí učitele adekvátně ohodnotit.

Pojem „poslání“ se pak stává alibi. Když nemáte dostatek prostředků, když nezvládáte suplování, když chcete po učitelích víc a víc, ale nemáte co nabídnout – vytáhnete kartu „vždyť to děláte z lásky, ne?“. Láska ale účty neplatí.

Učitel má právo vypnout

Dnešní doba je posedlá okamžitými reakcemi. Rodiče píšou zprávy na komunikační platformy v deset večer, a když učitel do rána neodpoví, už to „vypadá divně“. Některé školy očekávají aktivitu na sociálních sítích, jiným nestačí běžná výuka – chtějí, aby učitel byl youtuber, influencer, psycholog i IT technik.

A co studenti? Mluvím z vlastní zkušenosti – dostávám zprávy klidně v deset večer, i o víkendu. „Pane profesore, nefunguje mi odkaz…“, „Pane profesore, kdy přesně máte konzultace?“, „Pane profesore, zítra odevzdáváme tu práci?“, "Pane profesore, posílám diplomku, přečtete ji? Zítra bych se stavila na konzultaci." A když do deseti minut nepřijde odpověď, přichází další zpráva. A pak další. Očekává se okamžitá reakce. Jako by učitel byl permanentně online zákaznická podpora.

Ale učitel má právo neodpovídat hned. Má právo nebýt dostupný 24/7. Má právo mít víkend offline. A nemusí se za to omlouvat. Stejně jako se neomlouvá právník, lékař ani účetní, že má svůj život.

A když učitelé stávkují? Jsou hned za sobce, kteří si berou děti jako rukojmí.

Když před několika lety učitelé stávkovali za důstojné pracovní podmínky a vyšší platy, část veřejnosti se rozčílila. A co bylo ještě smutnější – část samotných učitelů se odmítla připojit, protože „to přece nemůžeme těm rodičům udělat“. Opět se projevil zakořeněný pocit, že učitel tu není od toho, aby hájil svá práva, ale aby byl stále k dispozici. Ti, kteří se postavili za sebe i své kolegy, byli označováni za pohodlné, nezodpovědné nebo dokonce neetické. Přitom se jen snažili upozornit na to, že jejich práce má hodnotu – a že bez důstojného ohodnocení a podmínek nebude mít kdo učit.

Pojďme změnit rétoriku

Je načase začít mluvit o učitelství jinak. Ne jako o oběti, ne jako o poslání, ale jako o běžném (a důležitém) zaměstnání – se vším, co k tomu patří. Respekt k učiteli nezačíná tím, že ho budeme velebit jako poloboha. Respekt začíná tím, že uznáme jeho odbornost, pracovní práva a že mu dovolíme být obyčejným člověkem s běžnými potřebami.

Pokud budeme učitele dál tlačit do role samozvaných spasitelů, kteří se mají bez řečí obětovat a žít jen pro školu, neudržíme ve školách nikoho rozumného. Ne proto, že by si učitelé vydělali málo, ale proto, že celý systém ignoruje jejich potřeby a lidskou stránku jejich práce.

Líbí se vám moje texty? Pak mě můžete podpořit na BuyMeACoffee.

Zobrazení: 53