Opakování - matka moudrosti, tak proč pravidelně ve školách neopakujeme učivo?

Jeden z problémů českého školství, který se masově objevuje především na středních školách, jen průběžné neopakování učiva s žáky. Bohužel díky předimenzovaným učebním plánům narvaným učivem se v řadě případů výuka stává pouze výkladem (téměř čistě transmisivní výukou), nikoli efektivní cestou, jak žáky skutečně učivo naučit a nechat je mu porozumět. Transmisivní výuka totiž vyžaduje opakování, jinak je málo efektivní. 

Je pro zajímavost, transmisivní výuka vychází z tzv. dogmatického vyučování a herbartismu, přičemž základem těchto směrů je memorování poznatků bez porozumění často s vnější motivací v podobě trestů, zákazů apod. (podrobně např. zde, případně v Pedagogice od Šafránkové, 2019). Žáci se vlastně neučí pro sebe a budoucí život, ale pro učitele (Více např. Čapek, 2019).

I transmisivní výuka může být efektivní a vhodná např. ke zprostředkování složitého a komplexního učiva, případně tam, kde hrozí, že by jiné metody vedly k příliš velkému zevšeobecnění poznatků - ovšem je třeba si uvědomit, že je zde nutné, aby žáci disponovali vstupními poznatky, na kterých lze stavět. Pokud je nemají, efektivita transmisivní výuky rapidně klesá a z osvojování nových poznatků se stává pouhé mechanické zapamatování informací (žáci si pamatují, ale nerozumí jejich smyslu). Další cestou je využít induktivní metody osvojování znalostí, ale o tom až v některém z dalších textů.

V případě klasického školního vyučování funguje tento styl výuky poměrně jednoduše - učitel předává žákovi hotové poznatky (výklad, příklad), pak ho vyzkouší (test, ústní zkouška) a pokračuje se dál - často tzv. splachovací metodou, tj. po vyzkoušení/otestování učivo zapomeneme a soustředíme se na nové. V úvodní části hodiny by mělo také probíhat opakování, které ale např. v prostředí středních škol často neprobíhá, přitom je velmi důležité pro znovuvybavení předchozích poznatků. Tento styl výuky bez opakování proto selhává v situacích, kdy na sebe učivo navazuje - kdy potřebujeme naučit žáka určité základy, ze kterých vycházíme. Stejně tak selhává, pokud chceme, aby si žáci poznatky pamatovali delší dobu. 

Samozřejmě vliv na zapamatování poznatků mají také další faktory - metody, které využíváme, styly výuky (induktivní, deduktivní postupy), střídání metod, aktivizační prvky a samozřejmě také vnitřní motivace studenta, jeho zájem o téma… tj. pokud škola dokáže nadchnout studenta pro  určité téma, zvýší jeho vnitřní motivaci a efektivitu celého učení. Jenže… skutečně se to děje v praxi? A jak často?

Dalším problémem je, že velká část pedagogů vůbec nepracuje se vzdělávacími cíli a s rámcovými vzdělávacími programy (potažmo školními vzdělávacími programy), které definují cíle vzdělávání (a v obecné úrovni i učivo), což vede k tomu, že rozsah učiva si určuje sám učitel často bohužel podle nějaké učebnice. Představme si třeba situaci, kdy žák/student studuje střední školu - třeba informačních technologie a má hodiny češtiny a literatury. Rámcový vzdělávací program pro informační technologie učiteli říká, že:

1. žák zařadí typická díla do jednotlivých uměleckých směrů a příslušných historických období,
2. zhodnotí význam daného autora a dílo pro dobu, v níž tvořil,
3. vyjádří vlastní prožitky z recepce daných děl.

Co se týče učiva, v učivu je podle RVP uvedeno: vývoj české a světové literatury. Jak si můžete všimnout, v RPV nemáme jedinou zmínku o tom, co přesně máme učit, není tam napsáno, že to musí být celé Panorama české literatury, že musíme probrat ruchovce nebo lumírovce, latinské kroniky či duchovní písně, že si student střední školy musí zapamatovat 100 autorů s jejich díly… nic takového v RVP NENÍ. Takže vše záleží na výběru učitele, na tom, jak bude učivo a hodiny strukturovat a jak jej funkčně zakomponuje do učebních plánů.

Mimochodem literární výchova je součástí Estetického vzdělávání, přičem základním cílem této části RVP je utvářet kladný vztah k materiálním a duchovním hodnotám, snažit se přispívat k jejich tvorbě i ochraně. Vytvořený systém kulturních hodnot pomáhá formovat postoje žáka a je obranou proti snadné manipulaci a intoleranci. Estetické vzdělávání se podílí rovněž na rozvoji sociálních kompetencí žáků. Děje se toto v běžných hodinách literatury? Čte se z děl? Diskutuje se o nich? Podporuje literární výchova skutečně čtenářství, nebo díky faktografickému přístupu spíše odrazuje studenty od čtení? Není to tak, že se VELMI ČASTO žáci v hodinách literatury pouze mechanicky přepisují seznamy období, autorů a děl z tabule do sešitu?

Tento problém je zřetelně vidět také na výuce dějepisu - nekvalitní výuka stojí na neustálém přidávání nového učiva bez procvičení, bez diskuse, bez oddělení důležitých a méně důležitých událostí, bez prožitku. Výsledkem je faktografický přehled událostí, které ovšem velmi rychle zapomeneme a zůstává jen vazba letopočet - událost. Tj. víme, že 1212 = Zlatá bula sicilská (ale netušíme, co se stalo a co to znamenalo), víme, že 1526 = bitva u Moháče (ale téměř nikdo neví, kdo a proti komu bojoval).  Takové informace nemají pro studenty žádný smysl.

Mimochodem, ve výuce téměř zcela ignorujeme filmovou/seriálovou produkci, která v řadě případů dokáže studentům přiblížit dané téma podstatně lépe než učebnice a učitel. Ano, přestože film nemusí být zcela stejný jako původní dílo, dokáže zanechat na žácích podstatně hlubší otisk než výklad učitele. Podobně - proč vlastně ve škole běžně nevyužíváme mluvené slovo, dramatizace příběhů, světových děl? A nebo třeba potenciál počítačových her, které realisticky zachycují např. různá historická období a události?

Zkusme prosím přemýšlet, co naše žáky učíme, jaký to má cíl a hlavně smysl. Nepleťme si množství učiva (tj. kvantitu) s kvalitou a náročností, nebo nedejbože pochopením učiva! Orientujme se na to, jak můžeme znalosti a dovednosti, které ve škole získáme, využít ve svém dalším životě. Neodtrhávejme školu od života!

Abych ale od tématu neodběhl příliš daleko, moc prosím:

1. Pokud jste učitelé, stanovte si realistický cíl hodiny/výuky - co chcete žáka naučit, co má žák umět. Cílem NENÍ “probrat učivo” nebo “probrat učebnici”.
2. Pokud učíte transmisivně - pravidelně opakujte/procvičujte. Nemusíte opakovat na známky (nepleťme si procvičování učiva a jeho testování!), ale musíte dát studentům zpětnou vazbu - ať vědí, jak na tom jsou a v čem se mají zlepšit. Vyzkoušejte využít induktivní vyučovací metody. 
3. Orientujte svou výuku na žáka/studenta, snažte se o její co největší propojení s reálným životem, vysvětlujte žákům smysl toho, co se ve škole učí. Pracujte s materiály, které jsou žákům blízké (třeba živé texty, které jsou jim blízké).
4. Nebojte se využívat audiovizuální pomůcky a moderní digitální technologie - ale smysluplně. 
5. Nesklouzávejte k čistému memorování učiva! Nechte žáky tvořit! Snažte se, ať jsou aktivní, ať přemýšlejí, hledají řešení, argumentují. 
6. Učivo systematizuje - oddělujte podstatné od nepodstatného, definujte základ a rozšiřující (nepovinné učivo).

Moc děkuji a přeji hodně zdaru ve vaší pedagogické práci. Vše dobré.

• Předchozí
• Následující