Vysokoškolský pedagog by měl být ve vztahu ke studentům profesionál. Ale co když není?

Kategorie: Blog Zveřejněno: úterý 7. leden 2020 Napsal Kamil Kopecký Vytisknout E-mail

Co si budeme namlouvat, každý z nás narazil v době svých studií na nějakého pedagoga, který se pro své studenty stal odstrašujícím příkladem toho, jak by pedagogická práce neměla vypadat. Téměř každý ze studentů vysoké školy disponuje celou řadu příběhů, na kterých dokáže demonstrovat, jak se k nim  jejich pedagog pravidelně choval přezíravě, povýšeně či vyloženě odporně, jak jeho výuka neměla žádný smysl, byla pro studenty ztrátou času a jak se je pedagog snažil svou výukou spíše demotivovat a odstrašit, než v nich probudit zájem o jeho předmět a nadchnout je pro jejich další pedagogickou práci.

Problém přitom často není v náročnosti a učivu samotném, ale spíše v přístupu pedagoga ke studentovi, ve vzájemné interakci a způsobu komunikace. Jak je asi motivován pro studium matematiky student, kterému jeho vyučující každý týden opakuje, že skončí maximálně jako prodavač na kase v supermarketu? Jak je pro své studium motivována třeba studující 40letá zástupkyně ředitele, která si rozšiřuje aprobaci a kterou její vysokoškolská pedagožka v důchodovém věku pravidelně oslovuje “princezno” či “beruško”? A další extrém - jak asi smysluplnost svého studia vnímají studenti informatiky, kterým jejich vyučující oznámí, že na ně nemá čas a ať si čtyři hodiny čtou z učebnice? A co si asi myslí student, který požádá pedagoga o vysvětlení revidované verze Bloomovy taxonomie na konkrétních příkladech a vyučující mu odpoví, že se to prostě musí naučit nazpaměť a že na jeho hloupé dotazy nemá čas? A další extrém - co když pedagog přesune svou čtyřhodinovou výuku studentů do blízké restaurace s tím, že si budou raději povídat o životě u piva a doma se pak všechno doučí v rámci samostudia? To vše jsou ukázky neprofesionálních vztahů mezi studenty a pedagogy...

Profesionální vztah mezi studentem a pedagogem má jasně nastavené mantinely, jejichž základní parametry lze vymezit klasickým slovním spojením: před nikým se neponižuj, nad nikoho se nepovyšuj. Jinými slovy - vysokoškolský student je kolega, kterému jeho pedagog pomáhá získávat co nejvíce znalostí a dovedností pro jeho budoucí profesi. Vztah nadřazenosti a podřazenosti je čistě formální vztah, ve kterém má pedagog formální právo studenta hodnotit a posouvat ho v rámci jeho studia, student má pak právo svého vyučujícího anonymně evaluovat (evaluaci pedagogů studenty již většina vysokých škol aktivně realizuje). Autorita pedagoga pak vzniká přirozenou cestou, ne cestou vnějšího nátlaku. 

Bohužel, velká část (drtivá většina) studentů své vyučující z různých důvodů neevaluují, ke kvalitě výuky ani ke způsobu komunikace s pedagogem se nevyjadřují a problémy z různých důvodů neřeší - někteří se bojí případné odvety pedagoga za negativní hodnocení, jiní jsou přesvědčeni, že svou evaluací nic nezmění, protože katedra či ústav problém zametou pod koberec, další věří, že situaci prostě přetrpí a třeba v budoucnu na žádného podobného jedince nenarazí apod. Pokud se však vedení katedry či ústavu o problému nedozví touto cestou, nemůže zasáhnout a zajistit nápravu situace! Proto - pokud nejste s kvalitou a přístupem pedagoga spokojeni - nenechte si to líbit, evaluujte, kontaktujte vedení katedry či ústavu, pište petice, nebojte se ozvat! Bez studentů k samotné nápravě situace nedojde a problém budou prožívat další generace, aniž by o tom kdokoli z pedagogů tušil.

Co je zajímavé, absolutně nezávisí na věku či množství titulů, kterými je pedagog obdařen, stejně tak nezáleží na délce praxe - z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že řada pedagogů se ke studentům chová zcela neadekvátně desítky let, aniž by se cokoli změnilo. Omluvitelné jsou situace, kdy je pedagog na VŠ nováčkem a hledá svůj ideální způsob výuky a také komunikace se studenty, zde je jasné, že se může velmi rychle pohybovat mezi oběma polohami “přísného rasa” a “hodného trouby”, protože svůj ideální střed teprve hledá. Ale tento přístup je neomluvitelný u docenta s 20 lety praxe...

Netuším (a bojím se odhadnout), jak velký je podíl pedagogů-profesionálů a podíl pedagogů, kteří již před lety opustili hranice profesionality a pasovali se do pozice nezpochybnitelných autorit s neomezenou mocí, nebo naopak kamarádů, kteří raději místo výuky (zdůrazňuji, místo výuky!) sedí se studenty v hospůdce a debatují o životě (po výuce klidně!). Jako optimista věřím, že profesionálů je více.

Co říci závěrem? Pokud se vám něco nelíbí, nebojte se ozvat (slušně!), nebojte se usilovat o změnu, nebojte se být aktivními, nebojte se být vidět! Uvědomte si, že nebojujete jen za sebe, ale hlavně za mlčící většinu, která se s problémem smíří. A hlavně - máte šanci situaci změnit. Držím vám palce!

Zobrazení: 1787
Hodnocení článku:
Hodnocení: 5 z 5. Celkem 1 hlasů