Je na čase vrátit hodinám literární výchovy smysl

Tento text je kritický k některým způsobům výuky literární výchovy, které se bohužel stále objevují na mnoha školách. Určitě to tak nedělají všichni učitelé češtiny – naopak, věřím, že mezi mými čtenáři je spousta těch, kteří nad výukou literatury přemýšlejí, hledají smysl a vedou své žáky k tomu, aby četli s porozuměním a radostí. Těm fandím – a tento článek se jich netýká. Ale přečíst si ho samozřejmě můžou taky. Tak jdeme na to!

Literatura jako trest?

Když si vzpomenu na svoje školní hodiny literární výchovy, vybaví se mi seznamy. Seznamy autorů, seznamy děl, seznamy postav, seznamy literárních epoch (velmi podobné, jako ve výuce dějepisu). A do toho všudypřítomná data narození a úmrtí. A čtenářské deníky, do kterých zapisujeme, co jsme četli.

Když se někdo zeptal, proč se to všechno vlastně učíme, odpověď byla jednoduchá a odzbrojující: „Protože to bude u přijímaček.“ Nebo ještě líp: „Je to u maturity.“

Ne proto, že by nás to mělo rozvíjet. Ne proto, že by nám to mělo něco dát a obohatit nás. Že nám to může dát zdroj poučení a využijeme to třeba i ve svém životě. Ale protože to musíme. A tím jsme zpátky u toho, proč si tolik dětí knihy znechutí už v dětství - četba pro ně není zážitek – je to povinnost. Nutnost. Bariéra, kterou je třeba přelézt a rychle zapomenout.

Čtení má smysl. Opravdu má. Čtení nás obohacuje – rozšiřuje slovní zásobu, tříbí myšlení, prohlubuje empatii, kultivuje jazyk, otevírá nové pohledy na svět i na sebe sama. Je to potrava pro duši. Ale aby to tak skutečně bylo, je potřeba pečlivě vybírat, co číst – a co ne. Nedá se přečíst všechno. Ani nemá smysl všechno číst. Právě proto musí mít čtení ve škole smysl – nikoli být seznamem příliš mnoha, často nevhodně zvolených titulů, ale cestou k pochopení světa skrze dobře zvolené příběhy.

Místo zážitku výčet

Výuka literatury se často obhajuje tím, že prý poskytuje „všeobecný přehled“. Ale jaký přehled vzniká z toho, že děti memorují seznam postav z Babičky? Nebo že se biflují letopočty, kdy který autor přišel na svět – jako by to mělo přímý vliv na porozumění jeho dílu. Kde končí základní přehled a kde začíná nesmyslné memorování? Opravdu věříme, že se z žáků stanou kultivovaní čtenáři tím, že budou umět vyjmenovat co všechno napsal Alois Jirásek?

A do toho mě napadá kacířská myšlenka: Co by na to řekli sami autoři? Věděli by, co se z jejich děl stalo? Že místo přemýšlení nad jejich sdělením se jejich knihy učí jako seznamy údajů? Že jejich tvorba děsí studenty před maturitou? Obávám se, že by se chytali za hlavu.

A pak je tu ještě jedna oblíbená obhajoba: prý tím budujeme národní hrdost a národní uvědomění. Jenže – vážně se z někoho stane uvědomělý občan tím, že bude znát rok narození Karla Hynka Máchy? Těžko. Národní hrdost se nerodí z biflování, ale z pochopení a vztahu – a právě ten současná výuka literatury často ničí.

Díla bez významu. A přesto povinná

Co je ale možná ještě horší – často se učíme díla, která už dnes nic neříkají. Možná měla význam ve své době. Možná byla důležitá z hlediska vývoje jazyka nebo kultury. Ale dnes?

Latinské kroniky. Životopisy svatých. Duchovní eposy z 13. století. Opravdu si myslíme, že tohle jsou texty, které mají pro dnešního čtrnáctiletého člověka nějaký dopad? Které ho něco naučí o životě, o světě, o sobě?

Základní a rozšiřující literatura

Každé dítě je jiné. Některé rádo sportuje, jiné programuje, další hraje šachy nebo třeba maluje. Není důvod, aby všechny děti četly totéž a ve stejném rozsahu. Literatura by neměla být jednotná šablona, ale nabídka. A právě proto je rozdělení na základní a rozšiřující literaturu tolik důležité.

Navrhuji jasnou cestu: rozdělit literaturu na základní a rozšiřující.

• Základní literatura – několik děl, která mají smysl pro každého. Jasně vybraná, čitelná, srozumitelná. Ne kvantita, ale kvalita. Žák je opravdu přečte, pochopí, zažije. Povinná.
• Rozšiřující literatura – pro zájemce. Pro ty, kdo chtějí číst víc. Kdo se chtějí ponořit do textu hlouběji. Kdo hledají souvislosti, vrstvy, kontexty. Ale vždy dobrovolně – nikdy ne jako bič. Nepovinná.

Třídit podle témat, ne podle století

Chronologické řazení literatury má svůj smysl – ale jen tehdy, pokud ho dáváme i čtenářům. Jinak z toho vzniká historický přehled bez vztahu k literatuře.

Víc by fungovalo řadit literaturu podle témat (a mnoho učitelů to tak naštěstí dělá) - třeba na příběhy o lásce, horror, scifi, fantasy, historický román, dobrodružný román, humor, pohádky, pověsti, válečná próza apod. Jasný přehledný systém. 

Najednou by to začalo dávat smysl. Žáci mají šanci najít v literatuře odraz svých vlastních otázek. A to je něco, co žádný seznam letopočtů nikdy nenahradí.

Literatura není memento – je živá

Literární dílo není mrtvá fosilie, kterou musíme povinně vytěžit a zakatalogizovat. Je to živý organismus, který může něco říct i dnes – pokud mu k tomu dáme prostor.

Ale pokud budeme literaturu dál učit jako encyklopedii dat a jmen, pohřbíme její skutečný význam. Z dětí neuděláme čtenáře, ale odpůrce čtení. A to by bylo nejen neefektivní, ale přímo smutné.

Líbí se vám moje texty a myšlenky? Pak mě můžete podpořit na BuyMeACoffee.

• Následující