Problém českého školství je především v hlavách učitelů, jsou příliš spoutáni vlastní představou o tom, jak moc náročné učivo musí být. Škodí tak jak sobě, tak i motivaci dětí.

Dnešní komentář pro svůj blog budu psát z trochu schizofrenní pozice - současně jako učitel na pedagogické fakultě a současně jako rodič dítěte, které prochází základní školou. V některých místech se na téma dívám z obou stran, odpusťte mi prosím proto tento schizofrenní pohled, ve kterým si občas (ale v dobrém) rýpnu do obou stran.

Posledních 20 let neustále popisujeme, s jakými problémy se potýká české školství - peníze, málo času, hodně učiva, vyhoření, nefunkční celoživotní vzdělávání, špatná práce pedagogických, přírodovědeckých a filozofických fakult, špatný pedagogický kolektiv, žáci s ADHD, špatný ředitel, vysoký věk, prostě když hledáme problémy školství, vždy je v zásobě spousta příčin. Dnes se zaměřím na tu, které je podle mého názoru naprosto zásadní a o které se svými studenty - pedagogy - diskutuji pravidelně v rámci seminářů, workshopů a přednášek - představa o tom, jak má být učivo náročné a co všechno musí dětem vtlouci do hlav během vyučovací hodiny. Tak pojďme na to!

A. Méně je více, tak už to proboha pochopme

Základem celého problemu je nepochopení základních didaktických zásad, které drtivá většina studentů učitelství vnímá jako bohapustou teorii, kterou se prostě musí naučit a následně odříkat zpaměti u zkoušky z pedagogiky. V praxi pak student místo toho, aby v souladu s těmito principy postupovat a koncipoval svoje hodiny, postupuje buď podle vlastního “pocitu”, nebo rovnou podle požadavku předmětových komisí, aniž by nad skutečnou náplní předmětů přemýšlel. V extrémních situacích pak dokonce jede pouze podle učebnice - a s ostatními kolegy pak kontroluje, na jaké straně ve výkladu jsou a zda jsou dostatečně synchronizováni. Přitom bohatě stačí uvědomit si, že aby byla výuka efektivní, musí mít smysluplný cíl a musí motivovat  jak žáky, tak samotného učitele. Zároveň musí přirozeně dodržovat didaktické zásady, jejichž základ definoval už Jan Ámos Komenský.

Z plejády didaktických zásad bych vypíchl 3, které pro sebe vnímám jako nejdůležitější:

1. Zásada přiměřenosti

Aby byla výuka efektivní, musí být přiměřená věku dítěte. V drtivé většině má méně učiva, které je učitelem kvalitněji předáno, daleko větší a intenzivnější dopad na dítě - kromě toho, že si žák učivo zapamatuje, zároveň získá vnitřní motivaci a chuť vyhledávat si informace sám. Pokud však ve snaze naučit ho co nejvíce zahrneme dítě hned zpočátku kvantem pojmů, dat a informací, jakoukoli motivaci a chuť vyhledávat si aktivně informace v něm zabijeme.

Přísahám, že jsem se neinspiroval Ondřejem Štefflem a jeho láčkovci, ale já sám jako rodič zažívám aktuálně dlouhé večery s “ploštěnci” (6. třída ZŠ, děti 12 let)... no, posuďte sami, několik termínů ze “zápisu v sešitu” - provazcovité miskovité oči, hmatové laloky, vychlípitelný hltan, plaménkové buňky, obrvené larvy, nožní terč, knidoblasty, spájení buněk - konjugace, locikovitý porost… a tak bych mohl pokračovat dále a dále a dále. 

Přiměřenost je nesmírně důležitá - hodně zefektivní a zrychlí následující učení dítěte - včetně přípravy na přijímací zkoušky! Ano, přijímací zkoušky na SŠ na 1. stupni ZŠ se zásadně negativně odrazily na českém školství a ano, je to častý argument pro učitele, kteří učí nepřiměřené množství učiva - učíme proto, aby bylo dítě připraveno na zkoušky a aby byli spokojeni rodiče. Ale to nic nemění na tom, že pokud dítě přehltíme informacemi, které pak po něm budeme chtít v rámci testování, dosáhneme pouze toho, že si dítě prostě pod tlakem (drilem) a nátlakem zapamatuje a po přijímačkách informace vymaže - podobně, jako je to u celé řady zkoušek na SŠ i VŠ (“splachování”) - a stejně učivo umět nebude. A další generace děti si v dospělosti bude stěžovat na to, jak je ve škole učili učitelé nesmysly…

Teď prosím dávejte velký pozor - zásada přiměřenosti vůbec neznamená, že byste na žáky byli méně nároční! To je častý mýtus, který není pravda. Přiměřenost zvyšuje efektivitu následného učení a výsledný dopad na učení je jednoznačně pozitivní. Motivované dítě snadněji a rychleji absorbuje informace, snadněji se učí! 

2. Zásada názornosti

Přiměřenost se neobejde bez názornosti - proto moc prosím maximálně využívejme všeho, co nám 21. století nabízí, máme tu 3D interaktivní prvky, máme tu online mapy, máme tu internet jako nekonečnou studnici zajímavého obsahu, máme k dispozici spoustu příkladů dobré praxe, máme zoologické zahrady, muzea, máme zajímavé experimenty, pokusy, máme projektové aktivity, můžeme dělat s žáky senzační webové stránky o vědě, svět je naprosto otevřen… To vše můžeme využít, můžeme dětem materiály tisknout, nahrávat, sdílet, nechat je za domácí úkol zhlédnout zajímavé video, udělat domácí experiment s rodiči, prostě cokoli nás napadne… to vše nám pomůže upevňovat a rozvíjet. Proboha i s ploštěnci se můžeme seznámit pomocí pokusů a experimentů, které nám nachystali ostatní kolegové, prostě to všechno jde. 

A když už s dětmi tvoříme zápis do sešitu, ať je proboha přehledný, strukturovaný, názorný, doplněný o vizuální prvky - ať děti malují, vyhledávají obrázky, stříhají, lepí, ať si dohledávají vlastní informace třeba doma, ať jsou hlavně aktivní. Ale 20 minut opisování textu z knih v hodině, to fakt ne!

3.  Zásada uvědomělosti a aktivity

Za mě naprosto nejdůležitější zásada, ve které si dítě uvědomí, proč se učí, jaký to má smysl a především je v procesu učení aktivní i bez přítomnosti učitele a školy. Tato zásada ale funguje pouze tehdy, když budou žáci vědět, že jejich aktivita má smysl, a chtějí ji dělat sami od sebe, třeba v rámci různých žákovských projektů, skupinových aktivit apod. Pokud dáte dětem smysl a nadšení, půjdou za vámi, budou šťastné. Pokud děti ale budou brát školu jako nutné zlo, pak k žádnému velkému posunu v českém školství nedosáhneme.

A pamatujte si, šťastné dítě prosycené zajímavými informacemi, které umí aplikovat a které dokáže rodiči vysvětlit, automaticky znamená šťastného rodiče, který vás jako učitele bude podporovat!

B. Změna je jednoduchá… a zároveň nesmírně složitá - stačí změnit myšlení

Na první část mého textu jistě dokážete vymyslit alespoň stovku reakcí, které začínají slovem “ale” - “ale rodiče, ale učivo, ale čas, ale byrokracie, ale ředitel, ale školní inspekce, ale předmětové komise apod.”. Ano, dobře vím, jak obtížnou situaci učitelé mají a jak moc je stávající často velmi rigidní systém svazuje. 

Jenže udělat první krok pro zlepšení současné situace v českém školství skutečně nestojí mnoho úsilí - stačí změnit své vlastní myšlení a uvědomit si, co by mělo být cílem mé výuky a jak zajistit, aby byla efektivní a smysluplná. A v tom je hlavní problém, spousta učitelů, kteří své žáky zavalují balastem, prostě své myšlení měnit nechce, vyhovuje jim nastavený systém. Protože změnit přístup stojí energii a čas, je to práce. Nicméně už nyní existují desítky i stovky příkladů učitelů, kteří učí skvěle, umí motivovat a jejich žáci je zbožňují, takže to prostě jde! Pořád je jich ale v celkovém systému nesmírně málo.

Abych skončil nějak optimisticky - existuje spoustu ostrůvků pozitivní deviace, spoustu inspirativních učitelů, kteří učí dobře a jsou vzorem pro své okolí. Važme si jich, opatrujme je, podporujme a hýčkejme!

• Předchozí
• Následující