Lesk a bída udělování akademických titulů

V dnešním textu se zaměřím na problém, který obnažila diskuse o predátorských časopisech a udělování akademických titulů. Samotná problematika je totiž složitější a není vůbec tak černobílá, jak to na první pohled vypadá. Hned na úvod podotýkám, že to, co píši, vychází z mé více jak 20leté zkušenosti z akademického prostředí, nepíši tedy o aktuálním stavu, ale o stavu, který v systému existuje desítky let a proměňuje se. Nepíšu tedy o naší fakultě či univerzitě, píši o celém systému. 

Pravidla, která se vlastně nemusí dodržovat

Pro habilitační a profesorská řízení existují pravidla, která říkají, jak kvalitní má být akademik, který usiluje o titul docent či profesor - na UP k tomu máme např. tento řád. Tento řád zároveň stanovuje (v Příloze 1) kritéria, která by měl docent či profesor splňovat - např. kolik má mít kvalitních publikací třeba s IF, kolik citací, kolik vedených prací, v případě docenta musí předložit také habilitační práci apod.  

Problém je v tom, že tato stanovená pravidla vlastně pravidly vůbec nejsou, protože mají doporučující charakter - což znamená, že je vlastně akademici nemusí dodržovat a ve finále o všem rozhodují lidé, komise a vědecké rady. To vede k tomu, že titul docent klidně dostanou lidé, kteří vůbec stanovená “doporučující” pravidla nenaplňují - např. nemají kvalitní publikační činnost v recenzovaných časopisech, nemají dostatek citací v prestižních databázích, nemají h-index (respektive mají 0) apod. Zato mají příspěvky ve sbornících, které vůbec nejsou v rámci metodik hodnocení vědy započítávány. Ou jé.

Kritérii pro udělení docentského titulu pak často bývají argumenty typu: Ale když oni na katedře potřebují docenta. Ale když on/ona je taková pracovitá/ý. Ale když on je uznávaný odborník (přestože jeho výkon hovoří o opaku). Ale když on potřebuje živit rodinu. apod. Pokřivení a ohýbání systému je docela běžné. 

Není docent jako docent

Výsledkem je pak situace, kdy máme vedle sebe docenty, z nichž jeden systematicky publikuje, má výkon, projekty,  citace, mezinárodní ohlas, články ve WoS, vysokou pedagogickou zátěž… a druhého, který nedosahuje ani minimálních parametrů. (Pokud má někdo za 15 let práce v pozici odborného asistenta na vysoké škole 30 citací, něco je prostě špatně.) Systém je oba bere jako rovnocenné - mají stejný tarifní plat, mají stejná privilegia/práva (např. garantování oborů, vedení přednášek apod). A protože jsou docenty/profesory, často se toto přehlíží - protože je systém potřebuje právě ke garantování předmětů, oborů, programů. A historie se neptá.

Desítky či stovky garantovaných předmětů? Běžná praxe.

Běžnou praxí je, že jeden docent či profesor garantuje desítky či dokonce stovky předmětů prostě proto, že to vyžaduje zákon a protože studijní programy potřebují garanty. V praxi pak předměty učí z velké části někdo jiný - např. asistenti či odborní asistenti. Správě by docenti a profesoři tyto pracovníky měli “hlídat, kontrolovat, sledovat kvalitu, rozvíjet předmět a obor”, jak po nich chce jejich pracovní pozice a pracovní náplň - ale to prostě nejde a je to spíš úkol pro Supermana. Neznám nikoho, kdo by dokázal hlídat a kontrolovat třeba 70 různých předmětů… Je to prostě opět příznak nefunkčnosti systému, který lpí na titulech jako záruce kvality, přestože realita je zcela jiná. A ruku na srdce - odborný asistent či asistent může být daleko lepší vyučující než docent. Může být… a nemusí.

Máš ho, takže nemusíš pracovat?

V mnoha případech platí, že po dosažení vyššího akademického titulu akademik v podstatě přestává v oblasti vědy a výzkumu pracovat a jeho výkon jde dolů. Titul docent či profesor se totiž na mnoha fakultách bere jako definitiva, jako jistá pracovní pozice, na které již není nutné v oblasti vědy a výzkumu pracovat. Pokud tedy nepočítáme konferenční turistiku, která je stále jedním z přetrvávajících problémů… Opak je ale pravdou, docent či profesor by měl vychovávat novou generaci vědců, vést vědecké týmy, realizovat projekty, tvořit. Měl by být aktivní, měl by posouvat systém dopředu… měl by ostatní vést. Hele, děje se to? Někde určitě ano.

Slovenští profesoři a docenti

Velkým problémem jsou tzv. slovenské profesury či slovenské docentury. Pro ty, kteří netuší, o co jde - akademické tituly samozřejmě můžete získat i na Slovensku a používat je v Česku, ovšem na Slovensku nemusíte naplňovat tak vysoká kritéria, jaká jsou nastavena v České republice. Už mnoho let (od roku 2015) Česko neuznává slovenské tituly prof. a doc. jako kompatibilní, používat je však můžete! Tj. klidně si můžete psát před jméno titul prof., přestože v ČR profesorem nejste - a nikdo nepozná, kde a jak jste titul získali. Velmi podobné je to i s dalšími tituly, třeba s titulem docent. V české vysokoškolské praxi tyto zahraniční tituly nelze použít v rámci akreditací, protože nejsou kompatibilní. Takže - pokud titul není kompatibilní, proč je možné jej používat??? Hmm? 

Velké rozdíly mezi fakultami a katedrami

Abych negeneralizoval, samozřejmě mezi katedrami a fakultami jsou velké rozdíly a např. přírodovědecké obory zkrátka fungují zcela jinak než obory humanitní - až už jde o možnosti publikování v oblasti VaV, ale také např. o počty studentů, o které se musí pedagogové starat, a z nich vycházející pedagogickou zátěž. Pokud má pedagog vysokou pedagogickou zátěž (výuka, diplomky, konzultace), tak přirozeně nemá čas, prostor ani energii na vědu a výzkum… a je zhoršena jeho šance kvalifikačního růstu. To je bez debat. Na druhou stranu pokud toto všechno budeme zohledňovat, tak jednoduše tituly docent a profesor nebudou kompatibilní ani na stejné univerzitě nebo mezi univerzitami - docent na přírodovědecké či lékařské bude zcela jiný docent než na fakultě pedagogické či filozofické. Realita.

Systém se nezmění k lepšímu, pokud budeme problémy přehlížet

Pokud chceme systém vysokoškolské vědy změnit k lepšímu, nesmíme tyto problémy přehlížet. Skutečná kvalita vzdělávání a výzkumu nespočívá pouze v získání titulu, ale v kontinuálním přínosu a aktivním zapojení do vědecké komunity. Bez důkladné revize a skutečné aplikace hodnotících kritérií se budeme i nadále setkávat s případy, kdy titul slouží spíše jako formální označení než jako záruka kvality a odbornosti.

Pro budoucnost akademického prostředí je klíčové, aby se pravidla změnila z doporučujících na závazná, aby hodnocení vědecké činnosti bylo transparentní a spravedlivé a aby byla odstraněna možnost zneužívání titulů získaných v zahraničí bez odpovídající kvality. Jen tak můžeme dosáhnout toho, že akademické tituly budou skutečně odrážet kvalitu a přínos jejich nositelů pro vědu a společnost.

Líbí se vám moje texty a chcete mě podpořit? Pak mi můžete koupit kafe :)

• Předchozí
• Následující