Proměny českého školství v době koronavirové: Poučíme se, nebo ne?

Kategorie: Blog Zveřejněno: úterý 2. červen 2020 Napsal Kamil Kopecký Vytisknout E-mail

Jakými proměnami prošlo české školství v době koronavirové krize? Skutečně došlo ke skokovému přechodu k e-learningu? Co se změnilo a co ne? A co si české školství z krize odneslo a odnese? O tom všem je můj dnešní text.

Největší přínos koronakrize? Především spolupráce, solidarita a tvorba nového vzdělávacího obsahu.

Pokud mohu hodnotit, co zásadního koronakrize pro české školství přinesla, pak musím na prvním místě uvést především masivní rozvoj spolupráce a solidarity mezi učiteli. Velká část učitelů začala tvořit vlastní vzdělávací materiály, sdílet příklady dobré praxe, tvořit zajímavý videoobsah (přestože především v podobě frontálního výkladu), velmi rychle začaly vznikat návody na práci s nejrůznějšími e-learningovými nástroji, aplikacemi, jednoduše učitelé (velká část z nich) dokázali, že samotný přechod na e-learning není zdaleka tak obtížný, jak se zdá. 

Samozřejmě transformace školství narazila na technické limity - a to jak na straně pedagogů/škol, tak na straně rodičů.

Limity? Vybavení, přístup k internetu, čas a energie rodičů

České školství bohužel v současnosti není plošně technologiemi vybaveno - jak upozorňuje zpráva České školní inspekce (2017), v oblasti základního a středního školství je dostatečně vybaveno max. 20 procent škol. Přestože za poslední dva roky školy získaly další vybavení, je to velmi málo a dva roky dotací na IT skutečně nezalepí desítky let podfinancovaného školství. Stejně tak u většiny škol nedochází k udržování (servisu) a generační obměně stávajícího zařízení, takže v praxi klidně narazíme na počítačové učebny fungující na dávno nepodporovaných Windows XP. Samotnou otázkou je pak připojení k internetu - vysokorychlostní internet v základním a středním školství bohužel zůstal jen v říši snů. 

Problémem je také vybavení domácností - velmi často je v domácnostech technika sdílena, nebo je nedostatečná, žáci tak logicky nemají ke vzdělávání rovný přístup. V době krize se díky podpoře řady firem podařilo alespoň částečně pedagogům i rodinách nutné technologie dodat, za což jim patří velký dík a uznání. Na všechny se však bohužel nedostalo.

Přechod na online výuku? Pouze vnější pohled, ve skutečnosti k němu plošně nedošlo

Přestože se z pohledu vnějšího pozorovatele může zdát, že české školství prošlo masivní změnou spojenou se zaváděním e-learningových nástrojů do výuky na ZŠ a SŠ, ve skutečnosti se toto nestalo. České školství je totiž silně diverzifikované a mezi školami jsou propastné rozdíly. Na jedné straně máme školy, které skutečně na e-learning aktivně najely, poskytly žákům vzdělávací obsah, rozpracované plány výuky, realizovaly online videochaty, probíhalo autotestování, pravidelná komunikace s žáky a rodiči, zjišťování zpětné vazby apod., na straně druhé tu máme velké množství škol, pro které e-learning znamenal pouhé zadávání úkolů z učebnice v týdenních intervalech, doplněné o pracovní listy, které museli žáci odevzdávat. U těchto škol byla zcela zásadní úloha rodiče - bez pomoci rodičů žáci nedokázali samostatně studovat, pokud učitel děti systematicky nevede k samostatnosti a aktivnímu sebevzdělávání, jsou na něj zcela odkázány, což se projevilo i zde. 

Podle různých druhů šetření trávili rodiče výukou se svými dětmi cca 3 hodiny denně, což je velmi mnoho. Rodič tak velmi často nahrazoval  nefungujího učitele a přímo suploval jeho roli. Na druhou stranu - řada rodičů s učiteli v době krize vůbec nekomunikovala a bylo obtížné zjistit jakékoli informace o tom, jak domácí studium probíhá. Obě strany mince je třeba vidět a vnímat.

U opravdového e-learningového vzdělávání je zásadní role průvodce (tutora), bez něj se radikálním způsobem snižuje jeho efektivita a značně závisí na vlastní sebekázni a schopnostech učit se samostatně. Obecně pak platí - čím mladší dítě, tím větší je nutnost osobního kontaktu s učitelem/vzdělavatelem - e-learning může být doplňkem, sám o sobě bez lidského vstupu na základní škol moc dobře nefunguje.

Ano, procvičovat pomocí e-learningu můžeme, můžeme se testovat na Kahootu, Quizzletu či Google Forms, ale co když učivu nerozumíme, máme otázky, potřebujeme téma dovysvětlit, ptáme se proč? A co emoce, prožitek? Tady nám autotestovací nástroje či sdílené nástěnky moc nepomohou a technologie jsou bezzubé.

Fanatiční známkovači? Formativní hodnocení jako snová představa

Přestože doporučení MŠMT jasně upozorňovalo na nerovný přístup ke vzdělávání v době koronakrize, opět se objevila řada fanatických známkovačů, kteří začali své žáky známkami trestat. Nepřišel jsi do online videochatu? Pětka. Pozdě odevzdaný úkol? Pětka. Úkol psaný rukou na papíru a naskenovaný? Pětka. Formativní hodnocení žáků bohužel zůstalo pouze na úrovni doporučení, které nemá žádnou právní závaznost a pro řadu učitelů tak znamenalo jediné - nemusím. I toto ukazuje, jak propastné jsou rozdíly mezi učiteli - na jedné straně máme učitele, které chápou, v jak obtížné situaci se žáci i pedagogové ocitli, na straně druhé učitele, které radikální proměna vzdělávání nezajímá, hlavně když mají dostatek známek pro hodnocení.

Uzavření škol bylo velkou šancí, jak školství skutečně proměnit, obávám se však, že po jejich opětovném otevření škol všem žákům najede řada škol do původních kolejí a e-learningové nástroje s formativním hodnocení zůstanou pouhou vzpomínkou spojenou s dobou koronakrize. Snad se pletu.

MŠMT v době koronakrize? Kritika, ale i pozitivní kroky

Přestože se MŠMT těší všeobecné kritice ze všech stran (a v oblasti “Vyhlášky k hodnocení” jsem se do okopávání jeho kotníků zapojil i já), nechci útočit na jeho kroky (to si užilo v posledních měsících dosytosti o velké části učitelů i veřejnosti), ale naopak vyzdvihnout, co pozitivního udělalo. Za sebe říkám - uzavření škol byl v dané době rozumný a logický krok, jak zabránit rozjezdu epidemie COVID19 v ČR (zde však jde o opatření nezávislé na MŠMT). Je třeba ocenit, že ministerstvo začalo učitelům nabízet využitelný vzdělávací obsah (#nadalku) a vydávat doporučení, jak online vzdělávání realizovat. A rady to byly často rozumné - s důrazem na citlivost celé situace, s důrazem na formativní hodnocení, s důrazem na nerovné podmínky. Velmi jsem ocenil poznámku o tom, že známkování by nemělo v době krize sloužit jako nástroj nátlaku, díky za ni. Škoda jen, že šlo u většiny sdělení o doporučení, ale přesto to byla gesta, která se třeba v budoucnu podaří přetavit v něco více závazného. Ministerstvo také začalo organizovat různé druhy vzdělávacích webinářů zaměřených na různá témata - opět pozitivní věc. A jistě by se našla řada dalších pozitivních kroků. Samozřejmě najdeme velké množství kroků, které nebyly ideální, byly matoucí a nepromyšlené, ale tento text nemá být o kritice MŠMT, tak k němu prosím takto přistupujte.

Pozitivní a optimistický závěr

V každém případě koronakrize přinesla celou řadu pozitiv:
1. Žáci a učitelé si vyzkoušeli aktivity, ke kterým by se v rámci běžné výuky přirozenou cestou nedostali. Naučili se ovládat řadu nových nástrojů, naučili se realizovat videokonference, naučili se tvořit vzdělávací obsah (třeba vytvořit online test, sestříhat video, vytvořit animaci), z části učitelů se stali youtubeři a streameři apod.

2. Žáci si uvědomili, jak je důležité být v kontaktu s živým učitelem a spolužáky a jak důležité je prezenční vzdělávání. A třeba i to, že se jim bude po škole stýskat...

3. Vzniklo velké množství dostupného vzdělávacího obsahu, který půjde využít, přestože nebudou krizová opatření a zavřené školy. 

4. Rodiče si uvědomili, jak těžká a náročná je práce učitele. Ale třeba také to, jaké jsou mezi učiteli mnohdy propastné rozdíly a u kterých učitelů by bylo lepší, aby se vrhli raději na jinou profesi.

5. Nouzová opatření odhalila, že přechod k e-learningovému vzdělávání a obecně modernizaci školství není tak těžký, jak se zdá. Učitelská sdružení a další neziskové či komerční projekty jsou připraveny pomoci všem, kteří mají o modernizaci školy zájem. A nejenom neziskový sektor - aktivně se zapojily firmy, ať už jde o Microsoft (poděkování Karlu Klatovskému a jeho lidem), Google (Taťána le Moigne a její tým), O2 Chytrá škola (Maruška Mališková, Hany Falghari a lidi kolem nich) apod. A samozřejmě nesmíme zapomenout na Českou televizi a její vzdělávací aktivity, třeba projekt UčíTelka.

Co říci závěrem? Spíš jen přání do budoucna - buďme tvořiví, poučme se z doby koronakrize, využijme příkladů dobré praxe, inovujme, nenechme se odradit tím, že školství nefunguje tak, jak by mohlo. Buďme jako učitelé slyšet a vidět, ukazujme světu, že hodně umíme a že se stále zlepšujeme. Buďme hrdi na svou profesi.

Zobrazení: 875
Hodnocení článku:
Hodnocení: 5 z 5. Celkem 1 hlasů