Pomůže akreditační komise zlepšit úroveň českého školství?

České školství prochází v posledních letech velkými změnami, které se promítají zejména do kvality výstupů, tedy do kvality znalostí a dovedností českých žáků a studentů. Řada z veřejně známých osob a institucí je nespokojena se způsobem, jak jsou děti edukovány (Tomáš Feřtek - EduIn, Ondřej Šteffl - SCIO), upozorňují na příliš velký důraz, který je kladen na klasické formální vysokoškolské vzdělání spojené s výchovou učitelů, kritizují často nesmyslné výstupy, odtrženost poznatků od běžného života a další aspekty, které současný vzdělávací systém přináší.

Pokud bychom se měli ptát, kdo se výrazně podílí na udržování tohoto rigidního systému státem garantovaného formálního vzdělávání, musíme na prvním místě říci – akreditační komise. Akreditační komise je orgán, který zásadním způsobem konzervuje systém primární, sekundární a terciální edukace.

Aby totiž mohly pedagogické fakulty formálně bodoucí pedagogy vzdělávat – tj. udělovat bakalářský či magisterský titul, musí mít své studijní programy akreditovány. O tom, zda akreditaci pedagogická fakulta získá či nezíská, nerozhoduje samotná škola, ale právě akreditační komise.

Ta je jmenována ministerstvem školství jako jeho poradní orgán a jak je uvedeno na webových stránkách www.akreditacnikomise.cz, pečuje o kvalitu vysokoškolského vzdělávání a všestranně posuzuje vzdělávací, výzkumnou, vývojovou inovační a uměleckou činnost. Jedná o skupinu uznávaných vědců, kteří na základě dodané žádosti o akreditaci řeknou, že tato škola může ten či onen studijní program otevřít.

Bohužel v praxi komise posuzuje téměř výhradně vědecké výstupy. Abyste totiž mohli mít daný studijní program akreditován, musíte v dané oblasti generovat celou řadu vědeckých výstupů – odborné články, monografie, studie – a to ideálně v zahraničí v tzv. impaktovaných časopisech. Hodnotí se tedy počty profesorů a docentů, počet záznamů v databázi RIV, publikační činnost, vědecká kvalita odborných prací (metodologie, teoretické ukotvení), kvalita obsahu a zejména vlastní přínos práce však v zásadě pro hodnocení není důležitý. Akreditační komise neřeší, jestli vysokoškolský pedagog aktivně pracuje s dětmi, jestli je jeho výuka kvalitní, jaké pomůcky využívá, jak jej hodnotí jeho studenti, jestli vytváří výstupy uplatnitelné výstupy. To vše je irelevantní a je převálcováno ryze kvantitativními ukazateli.

Pedagogické fakulty by však již z povahy své činnosti měly být orientovány na generování didaktických výstupů, na výuku budoucí generace učitelů, kteří budou aktivní, motivovaní a budou své znalosti a dovednosti přenášet dále. Důležitou součástí jejich činnosti by měla být i popularizace vědy a řada dalších činností, které mají přímý vliv na budoucí generaci. Na to však v praxi často není čas.

Pedagogové totiž musí do své pracovní doby zapojit zejména aktivity vědecké, právě proto, aby přinášeli vědecké výstupy pro akreditaci. Samozřejmě generovat vědecké výstupy chce čas, zodpovědnost a velké množství energie, kdo někdy publikoval články, které by prošly do nějaké vědecké databáze (Web of Science/Knowledge, SCOPUS), ví, o čem je řeč. Samozřejmě pak nezbývá dostatek času na přímou výuku, na její inovaci, na aplikaci inovačních metod apod.

Odbornost pedagogů/studentů v žádném případě není garantem kvality pedagogických výstupů – když jsem v praxi měl možnost srovnat kvalitu výuky studentů pedagogické a filozofické fakulty, to, co předváděli v praxi odborně orientovaní studenti filozofické fakulty, bylo podstatně podstatně horší, než výstupy didakticky orientovaných studentů fakult pedagogických. Odbornost v podobě tzv. „hard skills“ je skvělým východiskem pro to, přenášet kvalitně a efektivně znalosti a dovednosti na další generace, není to však podmínkou tohoto procesu. Řada z geniálních vědců ověnčených nejvyššími tituly není dobrými učiteli… a naopak, řada učitelů s menší odborností umí učit skvěle. Bohužel akreditační komise klade v řadě případů odbornost nade všechna kritéria.

A jaký je tedy výsledek? Pedagogické fakulty bojují o přežití, vysokoškolští pedagogové jsou finančně podhodnoceni (chtěli byste mít po 10 letech působení na pedagogické fakultě s titulem Ph.D. základní plat 22 000 hrubého?), dotace do vysokého školství se snižují, akreditační komise se zaměřuje téměř výhradně na odbornost (zejména proto, aby česká věda neutrpěla), vysokoškolští pedagogové z pedagogických fakult generují vědu pro vědu, kvalita výuky je na posledním místě. To se samozřejmě přenáší i na budoucí generaci – nemotivování pedagogové vychovávají nemotivované špatně placené učitele, z nichž jen zlomek má chuť a sílu opravdu děti vychovávat a vzdělat.

Naprosto chápu postoj akreditační komise, která chce udržet vysokou úroveň vzdělanosti, je zcela pořádku, že usiluje o dodržení vysokého standardu českých vysokých škol. Na straně druhé však tento přístup u pedagogických fakult vede k přesnému opaku – vzniká velké množství výstupů, které sice formálně odpovídají vědeckému standardu, nicméně míra jejich použitelnosti je v řadě případů přinejmenším sporná. A prostředky daňových poplatníků jsou pak využity na něco, co poté není skutečně využíváno.

Současný systém fungování pedagogických fakult je postaven na principu strachu – fakulty se bojí, že díky stálému snižování dotací a zvyšování vědeckých požadavků jednoduše nebudou moci dále fungovat. Pedagogové se bojí, že když nebudou generovat vědecké výstupy, které jsou nutné pro akreditaci, přijdou o práci – navzdory tomu, že jsou skvělými didaktiky, pracují s učiteli i dětmi, skutečně rozvíjejí jejich znalosti a dovednosti a hlavně… skutečně své svěřence motivují a vedou. No a samozřejmě také pracují na sobě (např. s využitím neformálního vzdělávání). Vedení fakult se bojí, že nezíská z rozpočtu ministerstva školství dostatek finančních prostředků na chod fakulty – za studenty, absolventy, mobiltu a další předem stanovená kritéria – tlačí tak na pedagogy, aby generovali stále více vědeckých výstupů, které přinesou cenné body v RIV, a tedy i finance. A já se jim nedivím, být na manažerské pozici na pedagogické fakultě, postupuji naprosto stejně.

Ruku na srdce – naivita ministerstva, které spoléhá na evropské dotace jako na formu zalepování děr v dírami prolezlém rozpočtu vysokých škol, je skutečně tristní. Evropské dotace nezískávají školy plošně, dotace jsou dočasné a hlavně… měli byste za ně odvést jistý objem práce. Jako řešitelé projektu si sice finančně polepšíte, ale jste donuceni něco obětovat – ať již část své vlastní vědecké činnosti, výuky… nebo prostě jen svůj volný čas a třeba i rodinu. Dotace z Bruselu tedy nejsou řešením, jen oddalují proces kolapsu.

Vím, že doba je těžká, financí není dostatek a školství je rezort, který nemá z pohledu vlády prioritu (prioritu má pouze ve volebních programech). Je však nutné systém českého školství změnit – a bez peněz to prostě nejde.

Proto moc prosím, přemýšlejme o českém školství jako o něčem, co opravdu potřebuje pomoc každého z nás. Nesnižujme kvalitu českého školství tím, že budeme nutit pedagogické fakulty vyrovnat se ve své vědecké činnosti přírodovědným či lékařským fakultám, to v tuto chvíli jednoduše není možné a je to kontraproduktivní. Vnímejme pedagogické fakulty jako instituce, které mají velký potencíal pozitivním způsobem změnit tvář českého školství. Ale musíme jim k tomu dát prostor.

• Předchozí