Soumrak pedagogických fakult

Kritika pedagogických fakult a jejich funkce v posledních měsících zaplavuje sociální sítě a řada “expertů” navrhuje jejich zrušení. Pedagogické fakulty jsou snadnými terči, protože, jak všichni dobře víme, základní či střední školou si prošel každý, vzdělávání každý rozumí a každý je tedy automaticky expertem. O tom, jak fakulty fungují ekonomicky, pod jakým tlakem je jejich vedení a zaměstnanci, jak optimalizují svůj provoz a jak nehorázné platové podmínky zde panují, většinová populace netuší. V dnešním textu se zaměříme na několik oblastí, které se významným způsobem podílí na problémech pedagogických fakult...

Poslání pedagogických fakult

V posledních letech došlo k radikálnímu posunu v poslání pedagogických fakult – cílem již není vychovávat kvalitní pedagogy, kteří dokáží pružně reagovat na měnící se celospolečenské podmínky a jsou motivováni pro svou práci, takže je vysoce pravděpodobné, že budou ve svém oboru pracovat. Smutným faktem bohužel je, že se poslání pedagogických fakult omezilo v podstatě pouze na dvě oblasti: generovat co nejvíce počitatelných vědeckých výstupů a získat pro chod své instituce co nejvíce peněz. Za tento stav však nemohou pedagogické fakulty jako takové, ale především Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a Vláda ČR, kteří dlouhodobě snižují dotace na jejich provoz.  Nutí tak vedení fakult reagovat nejrůznějšími formami úsporných opatření. Ta se projevují zejména zrušením osobního ohodnocení, propouštěním, zvyšováním výkonu na poli vědy, zvyšováním výukové zátěže apod. Samozřejmě čas každého pracovníka není nafukovací – tedy pokud musí pracovník generovat počitatelné vědecké výstupy, logicky musí mít méně času na běžnou výuku. Snižování stavu pedagogů pak vede k situaci, kdy má vysokoškolský pedagog 24 hodin přímé výuky týdně, nemluvě o běžných konzultacích, vedení bakalářských a diplomových prací, zpracovávání projektů apod. To je větší zátěž, než má učitel na základní či střední škole, kde odpadá složka vědy a výzkumu. A tristní je, že za tuto zátěž máte jako držitelé tzv. „velkého doktorátu“ (Ph.D.) méně peněz, než má učitel na ZŠ či SŠ. Kvalitní edukace budoucích pedagogů je sice stále důležitým cílem, ten je však válcován zvýšenými nároky na vědu a výzkum dané instituce.

Jsou pedagogické fakulty nekvalitní?

O pedagogický fakultách se říká, že jsou nekvalitní, že jsou ustrnulé, že nereflektují na potřeby praxe apod. Nevím, odkud se tato pověst vzala, zdali vzešla z hodnocení učitelů nebo snad dětí, nerozumím tomu. Znám velké množství velmi kvalitních vysokoškolských pedagogů, kteří pracují s dětmi, i učiteli, znám i řadu méně dobrých pedagogů, ale tak je to přece v každé profesi! Všude narazíte na výborné, dobré a někdy i špatné zaměstnance. Nemůžete tedy hodnotit kvalitu celé instituce podle několika zaměstnanců, kteří vám zrovna nepadli do oka v dobách vašeho mládí.

Lze tedy hodnotit kvalitu pedagogických fakult podle kvality jejich výstupu – učitelů? Polovina českých učitelů je podle oficiálních statistik nekvalifikovaných a nemají vystudované obory, ve kterých působí. Tyto učitele chcete také hodnotit? A jaká kritéria zvolíte? Odborná připravenost? Nefunguje snad u učitelů stejně jako kdekoli jinde celoživotní vzdělávání?  Nebo snad odborná připravenost znamená, že bezchybně zodpovíte jakoukoli odbornou otázku z vašeho oboru? Neodvažoval bych se takto uvažovat. Didaktická připravenost? Tu ale zase získáte jen praxí! Nikdo není schopen během dvouletého (pětiletého) studia udělat ze studenta učitelství didakticky zdatného pedagoga, pokud nebude působit v praxi… Pedagogická fakulta náš učí především tzv. hard skills, v posledních letech doplněné alespoň částečně o soft skills. Ale to neznamená, že když uděláme státnice a získáme titul, že jsou z nás hotoví učitelé!. Dobrými učiteli budeme tehdy, až na sobě budeme skutečně sami aktivně a dlouhodobě pracovat. A to vás na žádné fakultě nenaučí.

Akreditace – nejistý zápas s akreditační komisí

Jednou z cest, která vede pedagogické fakulty do pekel a propadla dějin, je akreditace oborů a její princip. Jak jsem již podrobně popisoval dříve, akreditace oborů garantovaná docenty a profesory není v žádném případě zárukou kvality, jak nás o tom přesvědčuje akreditační komise. Jak může počet publikací a grantů garantovat, že katedra dobře vzdělává budoucí pedagogy v daném oboru, opravdu netuším. A jak může docent Pedagogiky garantovat, že se na jeho katedře kvalitně vyučuje třeba Geologie, skutečně netuším… Ale asi to tak je, protože to rozhodla vyšší autorita.

Konkurenceschopnost ve vědě a výzkumu?

Je naivní věřit, že by snad pedagogické fakulty mohly konkurovat ve vědě a výzkumu např. přírodovědeckým, lékařským či filozofickým fakultám. Ano, jednotliví pracovníci (zejména přírodovědně zaměřeni) mohou s úspěchem pro fakultu vybojovat tolik potřebné RIV body, většina z pedagogů je však zaměřena didakticky – tedy šance, že by tito pracovníci vygenerovali vědecké výstupy v oblasti výzkumu, je velmi malá. Mantrou pedagogiky je navíc orientace téměř výhradně na základní výzkum, ačkoli právě aplikovaný výzkum by mohl být tím, co by mohlo pomoci najít pro fakulty nové příležitosti. Přestože se tedy pedagogické  fakulty snaží, generují body, ostatní konkurenční fakulty se snaží také a soupeří o finanční prostředky. Peněz na vědu je omezené množství a urvat si svůj kus koláče se snaží všechny fakulty všech vysokých škol. Tedy ačkoli generujeme více bodů, ve výsledku máme peněz méně… A to je fér, že?

Děláte dobré didaktické výstupy? Do žebříčku hodnocení fakult se nezapočítávají…

Jeden z největších problémů spojených s hodnocením a financováním pedagogických fakult je naprosté ignorování didaktických výstupů, které se nezapočítávají ani do hodnocení fakult, ani do jejich financování. V praxi to znamená, že jakákoli zajímavá aktivita směrem k učitelům či dětem (napíšete skvělou učebnici, zrealizujete zajímavý seminář, konferenci, uspořádáte projektový den, povedete výběrový kroužek, vymyslíte kvalitní metodiku) není hodnocena. Pokud z výstupu nezpracujete výzkum, který protlačíte do recenzovaného, neimpaktového či impaktového časopisu – pokud možno v zahraničí – nemáte nárok. Jak je tento stav asi motivující pro pracovníky fakult?

Spasí nás projekty ESF? To těžko.

Ministerstvo školství stejně jako další rezorty donekonečna operují s financemi z projektů ESF, které vnímají jako jeden ze zásadních zdrojů financování (nejenom) pedagogických fakult. Toto je donebevolající nesmysl! Jednak je třeba říci, že o projekty se soutěží (někdo je získá, někdo nezíská), nejedná se tedy o způsob financování instituce, ale spíše o výběrové řízení na možnost získat peníze navíc. A za ně také musíte práci navíc odvést! Součástí čerpání ESF dotací je také nadměrná byrokracie (spojená s výkazy práce, zápisy, rozpisy, přípisy, přehledy), neznalost úředníků (úředník se např. v rámci jednoho mého projektu snažil otevřít aplikaci pro iPAD na Windows 7 s tím, že mám okamžitě dodat opravenou verzi pro Windows, což ve výsledku vedlo k několikatýdenní emailové korespondenci a ke zpoždění proplacení prostředků o dva měsíce) apod. ESF projekty nejsou cestou, jak pedagogické fakulty spasit…

Co říci závěrem

Pokud cítíte, že je tento systém nastaven špatně, neefektivně a nefunkčně, vězte, že cesta k jeho reformování je velmi obtížná a složitá. Především by bylo třeba změnit myšlení velkého množství politiků, kteří by pochopili, že takto nastavený systém bez mohutné investice do lidských zdrojů prostě nebude v budoucnu fungovat. Vysoké školství jednoduše není prioritou, ať se již aktuální ministr či ministryně tváří, že je tomu opačně. Řečeno slovy klasika: peněz ubývá… a zima se blíží.

P. S. Výše uvedený text se nemusí shodovat s názory MŠMT a AK.

• Předchozí
• Následující