Tři příběhy, čtyři učitelé

Kategorie: Blog Zveřejněno: úterý 6. listopad 2018 Napsal Kamil Kopecký Vytisknout E-mail

Varování: Pokud jste učitel, který má rád svou práci, pracuje na sobě a chce se dál ve svém oboru rozvíjet, tak prosím nečtěte dál! Příklady, které uvádím dále v textu, se vás netýkají! Konec hlášení.

Učitel potřebuje hodně praxe, potřebuje trénovat využívání didaktických metod, sociální dovednosti, diagnostikovat, pracovat se školním klimatem, motivovat žáky atd. – to je asi každému  jasné a mělo by to být základem učitelské přípravy. Dlouholetá praxe však automaticky neznamená, že bude vaše výuka kvalitní, můžete učit řadu let zcela špatně – systém, ve kterém je učitelů nedostatek, totiž nutí ředitele udržovat ve stavu i učitele, kteří již před lety rezignovali a jedou v naučeném stereotypu. Na nic se neptají, nevybuřují, nerevoltují, nestávkují, nevyžadují změny, prostě odučí a jdou domů.  Délka praxe tedy nemusí automaticky znamenat, že je učitel expertem ve své profesi a že umí dobře učit, prostě jen znamená, že jste ve školství hodně, hodně dlouho…

 

V dnešním blogu vám představím několik příkladů učitelů s dlouholetou praxí a s metodami, které ve své výuce uplatňují. Příběhy berte pouze jako malou sondu – pevně věřím, že to takto nefunguje všude a že je těchto typů učitelů v praxi málo – osobní zkušenost z poslední doby mi ukazuje, že je samozřejmě ohromné množství učitelů s dlouholetou praxí, kteří jsou jednoduše dobří a mají svou práci rádi. Poměr kvalitních a nekvalitních se ale neodvažuji odhadnout.

Příběh první – učitelka 1. stupně (čeština)

První příběh zahájím příkladem paní učitelky 1. stupně, která učí na klasické sídlištní škole. Paní učitelka má 15 let praxe a lze ji tedy považovat za zkušenou ostřílenou pedagožku. Pojďme se podívat na styl její výuky – třeba v češtině. Základem výuky byl především pravopis a jeho drilování, drilování a zase drilování, které bylo zakončeno pravidelnými testy, ve kterých děti na prvním stupni získaly bez problému čtyřky a pětky – styl hodnocení byl totiž následující – 1 chyba dvojka, 2 chyby trojka, 3 chyby čtyřka, 4 chyby pětka – a to nezávisle na délce cvičení. Když jsem se paní učitelky ptal, odkud vzala tuto klasifikační stupnici, bylo mi řečeno, že to “tady tak děláme a že její učitelka to dělala také tak”. Když jsem argumentoval tím, že počet chyb musí mít nějakou logickou návaznost na počet jevů ve cvičení, odvětila mi, že “na počtu jevů nezáleží”. Jinými slovy, pokud udělá dítě 5 chyb ve cvičení s 50 jevy a má 90 procentní úspěšnost, pak má smůlu a odchází s pětkou. Při výuce pravopisu samozřejmě paní učitelka nepracovala s takovými jevy, jako jsou slova příbuzná, děti se prostým memorováním učily řady slov bez jakékoli logické souvislosti. Klasickým problémem zůstaly archaismy a historismy typu babyka, slynout, ozdobný vlys (vs. vlis),  dmýchat a čepýřit se… nauč se, jinak dopadneš špatně. Problém nastal také v situacích, kdy pravidla českého pravopisu připouští více variant (pravopisné dublety) – paní učitelka akceptovala pouze to, co je v učebnici, jiná varianta neexistuje. A pravidla českého pravopisu nehrají roli.

Příběh druhý – učitelka 1. stupně (vlastivěda)

Druhý příběh bude o vlastivědě na prvním stupni, kterou vyučuje jiná paní učitelka – s 18 lety praxe – ovšem aprobací a praxí na 2. stupni ZŠ. V základním školství naprosto běžná věc, kdy učitelé 2. stupně učí ekvivalentní předměty na stupni prvním, tedy zeměpisář učí vlastivědu. Vlastivěda v jejím pojetí vypadá takto – milé děti, do příští hodiny se naučíte 50 olomouckých památek, uděláme si jejich seznam, příště z nich budu zkoušet. Že nevíte, jak vypadají? Že od sebe neumíte rozpoznat olomoucké kašny? Vaše smůla, tady máte učebnici, naučte se. Příště budeme probírat kraje – udělám vám takovou tabulku, hlavní město, geografie, vodstvo, průmysl, těžba, zemědělství, řeky, přítoky, odtoky – a každou hodinu probereme jeden kraj. Obrázky? Zbytečné! Při dotazu, k čemu to těm dětem bude – naučit se zpaměti něco, co neznají – mi bylo řečeno, že žáci přece něco musí umět. Prostě rodič potížista.

Příběh třetí – němčinářky (gymnázium, 1. ročník)

S paní němčinářkou jsem se ještě jako student seznámil v 1. ročníku na střední škole – byla černovlasá, sympatická, měla 14 let praxe a němčině evidentně rozuměla. Její hodiny byly plné her, básniček, pouštění hudebních ukázek, filmů, podívala nám vtipy, smála se, bylo to prostě super. Během dvou let nás naučila odrecitovat báseň Loreley, kterou zvládnu z hlavy vychrlit i nyní, po 20 letech. Jenže – němčinu nás vůbec nenaučila. Všichni jsme sice měli samé jedničky, výuka byla samá legrace a zábava, ale hard skills se prostě nekonaly – neexistovalo upevňování učiva, testování znalostí, nerozvíjela se slovní zásoba, nikdo nás k ničemu netlačil, všechno bylo hrozně v pohodě – a na vysvědčení byly přece jedničky, tak o co jde? Rodiče i žáci spokojeni. Ve třeťáku jsme dostali novou paní učitelku – 2 roky po škole, téměř čerstvá absolventka pajdáku. Svůj vstup do třídy zahájila průzkumným testem, ze kterého jsme všichni propadli. Z jedničkářů se automaticky stali trojkaři a čtyřkaři. A začalo to – budování slovní zásoby, konverzace, upevňování učiva, logický systém, poslech s porozuměním, trénování komunikačních situací. Na rovinu říkám, že zpočátku jsme se báli, ale pokrok se začal velmi rychle dostavovat, najednou jsme dokázali sami tvořit věty, souvětí, sami konverzovat (přestože s chybami, ale tvůrci jsme byli my), zvládali jsme nepravidelná slovesa, rostla slovní zásoba. Po půl roce jsme se naučili víc, než po dvou letech s učitelkou s 12letou praxí. A ačkoli nás to stálo pot a slzy, daleko více si vážím právě té druhé slečny – dnes už zasloužilé pedagožky. A když jsme měli na vysvědčení dvojky, tak jsme dobře znali jejich hodnotu – bylo to ocenění práce a pokroku, známky měly svou hodnotu – nebyly zadarmo, museli jsme si je zasloužit.

Tři příběhy, čtyři učitelé, ukázky toho, že dlouholetá praxe nemusí automaticky znamenat, že je učitel zároveň kvalitním a skvělým pedagogem.

Zobrazení: 1655
Hodnocení článku:
Hodnocení: 5 z 5. Celkem 1 hlasů