Několik poznámek k textu Základní školy nejsou školy vysoké od Daniela Münicha

Daniela Münicha si vážím, čtu jeho blogy, sledují jeho analýzy, dění kolem vědy a výzkumu mě zajímá. V posledním textu Základní školy nejsou školy vysoké (http://www.pedagogicke.info/2017/09/daniel-munich-zakladni-skoly-nejsou.html) zaměřeném na rozdíl ve financování vysokých škol vs. základních škol však z mého pohledu pohled na vysoké školství hodně zjednodušil – možná, až příliš. Proto bych rád na jeho slova krátce zareagoval.

Daniel Münich z mého pohledu představil vysoké školy jako jakési homogenní celky, které mají řadu možností, jak si zajistit navýšení svých rozpočtů. Rád bych z této představy vytrhl pedagogické fakulty, které mají – z hlediska financování – blíže ke středním či základním školám, než k ostatním fakultám. A nelze je z hlediska financování ani náhodou porovnávat s ostatními fakultami, možnosti navyšování jejich rozpočtu jsou totiž podstatně menší.

Pedagogické fakulty jsou z největší části financovány podle počtu přijatých studentů (ukazatel A), financování z rozpočtu vědy a výzkumu tvoří pouhý zlomek rozpočtu (vedle dalších položek, jako je mobilita, uplatnění absolventů na trhu práce, kvalita apod.). To vede k tomu, že aby byla fakulta schopna udržet aktuální stav svého personálu, musí přijmout maximální možný počet studentů. A aby nevznikla mýlka – pedagogické fakulty mají určen maximální limit uchazečů, na které dostanou finance, nemohou jich tedy nabrat více (nabrat mohou, ale nedostanou za ně ani korunu). Pokud by jich přijala podstatně méně, logicky musí někoho z pedagogů propustit a jeho úvazek rozpustit mezi kolegy, což vede k tomu, že jim zůstane stejný plat za dvojnásobek práce. Zažil jsem osobně několikrát v praxi.

Tento princip je špatný, neumožňuje totiž v zásadě selekci kvality od nekvality. Logika je neúprosná – při snížení počtu přijatých studentů (tj. vezmeme jen ty kvalitní uchazeče) musíme logicky snížit počet zaměstnanců (= máme méně peněz na platy). Protože však množství předmětů v akreditovaných programech zůstává stejné, musíme v příští akreditaci zásadním způsobem snížit počet předmětů, což však povede k tomu, že nebude odpovídat počet kreditů a bude třeba postavit akreditaci znovu od začátku (kredit odpovídá výuce – příprava, přímá výuka). A můžeme také optimalizovat – obří seminární skupiny, bloková výuka, e-learning – to vše zrovna nejsou cesty ke zvyšování kvality (fungují jen u některých předmětů).

Daniel Münich tvrdí, že základní školy jsou svázány striktními platovými tarifními tabulkami, přičemž vysoké školy mají obrovskou volnost a že jim žádné vnější tarifní tabulky ruce nesvazují. Jenže pedagogickým fakultám svazují ruce stejně striktní vnitřní mzdové tabulky (vzniklé na základě kolektivní smlouvy), podle kterých je na tom pedagog s vyšším stupněm vzdělání (tituly od Ph.D. nahoru) finančně stejně či hůře než učitel na ZŠ. Zjednodušeně – ministerstvo pošle balík peněz, který si mezi sebou rozdělí fakulty. Jenže balík peněz pro pedagogické fakulty moc velký není a hlavně není určen jen na platy, ale i na další náklady, které jsou s provozem fakulty a generováním výstupů pro akreditace programů spojeny.

Proto také řada kolegů z těchto fakult jednoduše uteče. Jedna kolegyně nedávnou „utekla“ na pedagogickou fakultu do Německa a její komentář byl jasný: za méně práce 3 krát více financí. Jeden můj kolega – vedoucí katedry – nedávno hledal nový personál na na pozici odborného asistenta – uchazeči vydrželi pouze do chvíle, než jim odhalil jejich nástupní plat. Stejně tak jiný kolega, jakmile se dostal na 22 hodin přímé výukové povinnosti, odešel pracovat do soukromého sektoru.

Aby si pedagog na pedagogické fakultě vydělal více, musí více pracovat… tedy nad rámec svého úvazku. Takže musí podávat projekty, soutěžit s přírodovědeckými, lékařskými, filozofickými a jinými odbornými fakultami, snažit se urvat aspoň nějaké RIV body z „kafemlejnku“, shánět peníze ze smluvního výzkumu atd. Jakou asi má šanci? Myslíte, že stejnou? Kolik asi patentů dokáží vygenerovat pedagogické fakulty? Při přímé výukové povinnosti 15 hodin týdně? Při vedení diplomek, bakalářských a závěrečných prací? Já vím, je to pořád stejná písnička, ale bohužel pořád platí.

Daniel Münich tvrdí, že vysoké školy mají možnost zavádět a účtovat si školné. Výborná cesta, tímto posílám pozdrav všem ministrům školství z vlád sociální demokracie, kteří se stavěli přesně proti tomuto principu… proti je třeba i Tomáš Zima, který odkazuje na Rakousko a Německo, ve kterých školné vysoké školy také zavedly a po letech od něj ustoupily, případně Jiří Zlatuška a další (https://www.online.muni.cz/tema/1929-dekani-univerzity-o-skolnem-jasne-ano-ale-i-jasne-ne).
A jak se můžeme dočíst třeba zde: V drtivé většině vyspělých zemí světa je školné na univerzitách samozřejmostí. Nutno ovšem dodat, že stav a úroveň školského sytému je v těchto státech také na zcela jiné úrovni.

Daniel Münich tvrdí, že na základní škole musí mít učitelé absolvovanou vysokou školu s pedagogickou aprobací. Což ale odporuje hned bodu jedna, ve kterém tvrdí, že na vysokou školu žádný právní nárok není. Tedy, když nebudou peníze, nemusí tím pádem pedagogické fakulty generovat dostatek učitelů, čímž logicky nebude na základních školách kdo učit. V systému chybí učitelé – a proto je do systému nebudeme/nemusíme dodávat? Ne moc dobrá myšlenka.

Dále tvrdí, že na vysoké škole může učit v principu kdokoli. To je nesmysl, výuka se řídí katalogy prací a akademický pracovník na nejnižší úrovni – lektor – musí mít minimálně magisterské vysokoškolské vzdělání. Viz třeba Univerzita Karlova (https://www.cuni.cz/UK-5307.html). Právo přednášet je pak spjato především s docenty a profesory. Takže určitě neplatí, kdokoli. Bez docentů a profesorů nedostanete akreditaci a nemůžete učit… jednoduché. Navíc lidé jsou na vysokou školu přijímáni na základě konkurzu a o přijetí rozhoduje komise 5-7 členů (vedoucí katedry, zástupce senátu, proděkani apod.).

Co říci závěrem? Každý systém lze optimalizovat, optimalizovat lze i fungování vysokých škol i jednotlivých fakult. Lze propouštět, lze snižovat stavy, lze diskutovat o kvalitě a lze ji také měnit. Kdo však bude kvalitu vytvářet, kdo bude motivovat příští generace, když na pedagogických fakultách zůstane generace frustrovaných, demotivovaných, unavených, vyhořelých a podfinancovaných pedagogů, je ve hvězdách…

• Předchozí
• Následující