Proč by evaluace pedagogů studenty na vysokých školách neměly být anonymní?

Na naší univerzitě probíhají vždy dvakrát ročně evaluace, ve kterých studenti anonymně hodnotí kvalitu výuky jednotlivých předmětů. V rámci hodnocení se jednak vyjadřují k několika předdefinovaným kritériím, např. jak pro ně byl předmět přínosný, jak byl náročný, zda vyučující poskytoval studentům podporu, zda chodil včas do výuky apod. Tyto kategorie hodnotí studenti prostřednictvím známek, v podstatě jde o známkování jako ve škole, od 1-5. Své hodnocení pak mohou studenti doplnit o slovní komentář, který je rovněž anonymní. Učitelé potom vidí celková skóre za jednotlivé položky a slovní komentáře, vše je samozřejmě anonymní, takže autory jednotlivých evaluací pedagogové nevidí. Evaluace probíhají vždy na konci semestru poté, co studenti absolvují všechny semináře a přednášky.

Jsou ale anonymní evaluace v pořádku a mají smysl? Skutečně jsou cestou, jak zlepšit kvalitu výuky? Nebo jsou úplně zbytečné a je nutné je nahradit něčím jiným? A nemáme anonymní evaluace třeba jen proto, že jsou po nás vyžadovány vyššími instancemi? A proč se studenti bojí podepsat se pod své vlastní hodnocení výkonu pedagoga? Nad tím vším se zamyslím v dnešním příspěvku.

A. Anonymní evaluace vs. přímý kontakt s pedagogy

Úvodem je potřeba říci, že naprosto chápu potřebu anonymních evaluací, které mají “chránit studenty” před případnou neadekvátní reakcí pedagogů, kteří by se jim snad mohli nějakým způsobem mstít (u zkoušek, u státnic). Zároveň jsem však přesvědčen, že anonymní evaluace do demokratického a moderního vysokého školství nepatří. Věřím, že by se žádný student ani pedagog neměl bát pod svůj názor podepsat, ať už je jakkoli kritický.

Své studenty od 1. ročníku učím, že pokud mají nějaký problém (např. s vyučujícím, obsahem učiva, kvalitou výuky nebo třeba jeho dochvilností), mají ho řešit IHNED, jakmile se problém vyskytne, nemají čekat až na konec semestru a vyjádřit se pak prostřednictvím evaluací, protože tehdy je už pozdě. Pokud totiž problém budou řešit ihned, mají velkou šanci na okamžitou změnu, která bude mít dopad přímo na ně samotné. Pokud budou čekat na konec semestru, případné pozitivní změny se budou týkat už jiných ročníků, nikoli jich samotných.

Příklad 1: Na naší fakultě v minulosti pracoval kolega, který studenty v podstatě vůbec neučil, neměl na studenty žádné požadavky, semináře trávil debatováním o všem možném, případně je dle potřeby rušil. Kolega byl erudovaný, milý, příjemný, sympatický a zábavný, nikoli však náročný. Výsledek byl ten, že se studenti všech studijních programů, které kolega učil, po celý semestr vůbec neozvali. Poté jsme v evaluacích zjistili, že až za půl roku studenti začali do evaluace psát, že se vůbec nic nenaučili a že mají daný předmět ve státnicových tématech… a co teď…

Nejlepší cestou, jak problémy spojené s výukou vyřešit, je řešit jej osobně, neschovávat se za anonymitu, jednoduše zajít za pedagogem osobně. A pokud se snad jako studenti stydíme přijít za pedagogem sami, domluvit se jako skupina a dorazit společně. Tato cesta je férová, je přímá, je demokratická a učí studenty prosazovat své názory a postoje přímo a jasně. Navíc v přímé komunikaci odpadnou bariéry, které vznikají při komunikaci textové (v evaluačních dotaznících) - studenti a pedagogové mohou problém prodiskutovat, navrhnout řešení, rozumně se domluvit a vyjasnit si situaci.

B. Osobní kontakt je z velké části otázka důvěry

Naprosto rozumím studentům, kteří se bojí komunikovat s konkrétním pedagogem, kterému například nedůvěřují a bojí se jeho neadekvátní reakce na kritiku (viz dále v textu). Na druhou stranu si říkám, že je pro jejich budoucnost velmi žádoucí a důležité komunikovat i s lidmi, které zrovna nemají rádi, kteří jim nejsou sympatičtí a kterým nedůvěřují - v budoucnu totiž zcela jistě zažijí stovky situací, kdy budou muset komunikovat třeba s arogantní úřednicí, nepříjemným hlučným sousedem nebo třeba samolibým ředitelem.

Na vysoké škole je situace o dost jednodušší - jsem si jist, že každý student má na fakultě minimálně jednoho pedagoga, kterému důvěřuje a ke kterému může bez obav přijít a svěřit se se svým problémem. A ten mu pak může pomoci. Navíc na vysoké škole existuje i určitá hierarchie osob (subsidiarita), na které se v případě problému jako studenti můžete obrátit:

konkrétní pedagog,
jiný pedagog ze stejné katedry,
vedoucí katedry (či jeho zástupce),
studentský senátor (jako studenti máte zástupce v akademickém senátu),
akademický senátor (z vaší či jiné katedry),
příslušný proděkan (třeba pro studium),
děkan.

C. Deset anonymů vs. jedna osobní schůzka

Osobně zastávám názor, že jedna osobní schůzka vyřeší víc než deset anonymních zpráv na konci semestru v evaluačním dotazníku. Protože pedagog, za kterým přijdete osobně, bude vnímat vaše sdělení jako něco, co je skutečně důležité a co je třeba řešit. Proč? Protože jste kvůli snaze problém vyřešit vystoupili z komfortní zóny, opustili anonymitu, zvolili jste těžší cestu přímého kontaktu, překonali jste strach, zformulovali jste svůj postoj, jednoduše jste vašemu sdělení dodali váhu a důležitost - a to je něco, co každý rozumný pedagog ocení. A jsem si jist, že zareaguje daleko rychleji a intenzivněji než někdy na konci semestru.

Anonymní zprávy sice mohou upozornit na existující problém, ale jejich hodnota je velmi nízká - už proto, že se do evaluací zapojuje obecně málo studentů (dále v textu) a nepřikládá se jim proto velký význam… Tím vůbec nechci říct, že i anonymní evaluace jediného studenta nemá svou hodnotu a nemohla upozornit na existující problém - ale ve srovnání s hodnotou osobní schůzky s pedagogem je skutečně význam anonymního sdělení velmi malý.

"Jestli já někdy něco napíšu, což se klidně může stát, tak se pod to podepíšu."

D. Ale on se mi pomstí a znepříjemní mi život…

Studenti se velmi často bojí, že když pedagogovi napíší anonymně negativní hodnocení, tak se jim bude mstít - třeba je vydatně podusí u průběžných zkoušek či státnic. Velmi dobře chápou, že anonymita je pouze zdánlivá - i když jim univerzitní systémy skutečně anonymitu poskytují a pedagogové nevidí, kdo je evaluoval, přece jen studenti patří do konkrétní studijní skupiny, ve které je jich omezený počet (třeba 20). Takže pedagog dobře ví, že ho evaluovala právě tato skupina studentů, přestože nezná jména konkrétních osob, které psaly konkrétní připomínky k jeho výuce.

Z pohledu studentů se pak bude mstít celé skupině, proto raději neevaluují vůbec, aby ochránili sebe i své spolužáky. Poté, co zkoušku udělají, pak nejsou pro evaluaci motivováni, protože případná změna výuky daného předmětu se jich už netýká - mají přece předmět splněný. Na tomto příkladu je vidět, že anonymní evaluace prostě selhává.

Jsem si jist, že situace by byla diametrálně odlišná, pokud by studenti zašli za svým pedagogem přímo a osobně mu sdělili, s čím mají problém a co se jim nelíbí. A pokud by nebyl ochoten problém řešit, navštívili vyšší instanci (vedoucí, proděkan, děkan).

E. Ale i když budu evaluovat, katedra se tím nebude zabývat…

Další argument pro zrušení anonymní evaluace, který od studentů slýchám velmi často, že ten, že sice napsali do evaluací negativní hodnocení, ale katedra se tím vůbec nezabývala a jejich hodnocení v podstatě ignorovala. Ano, i katedry mohou selhat a mohou se snažit případné problémy z různých důvodů zahladit, jenže opět platí to, co jsem napsal již dříve - anonymní evaluace, kterou studenti jednou za semestr sepíší do evaluačního formuláře (a ještě v malém počtu), nemá takovou sílu jako přímý bezprostřední kontakt s pedagogem, vedením katedry či vedením fakulty. Navíc studenti pravděpodobně reagují na problémy, které se udály v průběhu semestru, takže na konci semestru už je prostě pozdě. Opět body pro přímý neanonymní kontakt.

F. Evaluace nejsou whistleblowing!

Umím si představit situace, kde je anonymní oznámení nutné z důvodu ochrany oběti, např. v situaci, kdy se vyučující dopouští sexistického chování, studenty ponižuje, nebo jim dokonce vyhrožuje či vydírá. Ostatně poradna E-Bezpečí, v rámci které řešíme nejrůznější případy rizikového chování na internetu, je také anonymní. Ovšem pokud chce oběť skutečně problém řešit - ne na něj pouze anonymně upozornit - musí dříve nebo později alespoň částečně z anonymity vystoupit (např. tím, že problém osobně nahlásí děkanovi fakulty). Zde již hovoříme vyloženě o whistleblowingu, čili upozornění na neetické - či už přímo protiprávní jednání. Jenže tento typ oznámení není určen pedagogovi, který studenta vyučuje, ale jeho nadřízenému - např. děkanovi. Nejde tedy o evaluaci předmětu a práce pedagoga, ale o oznámení, že se na fakultě děje něco protiprávního. Oddělujme od sebe tyto situace - v případě whistleblowingu je anonymita akceptovalná a na místě.

G. Evaluujte i tehdy, když chcete pedagoga pochválit. Každý hlas se počítá.

Jak jsem již psal výše, velkým problémem evaluací na naší fakultě je to, že se do nich zapojuje málo studentů. Tím zásadně klesá jejich hodnota - pokud evaluuje z 80 studentů pouze 5, potom výsledky evaluace nemají výpovědní hodnotu a neodráží realitu. Tím opět neříkám, že by snad neměl hodnotu i tento malý počet hodnocení - hodnotu jistě má, ale neodráží věrně realitu, není reprezentativní, a proto z něj nemůžeme vyvozovat nějaké obecně platné závěry. A s tímto také mnoho pedagogů operuje - proč vůbec měnit svou výuku či svůj vztah ke studentům, když se kriticky vyjádřil vlastně jen jeden a zbytek mlčí? Tím se opět vracím k problému anonymity  a přímého kontaktu - kdyby těch 5 studentů z příkladu výše přišlo za pedagogem osobně problém řešit, bude mít jejich hlas daleko větší váhu a dopad a mají podstatně větší šanci případný problém vyřešit. Pokud jsou jejich hlasy ale pouze anonymní, tak tuto sílu nemají.

Velmi doporučuji všem studentům - do evaluací pište i pozitivní ohlasy, nenechávejte si je pro sebe, napište svým učitelům klidně i to, že vás jejich předměty baví, že jsou super, že se vám líbí! I to patří do evaluací. A především - dělá to pedagogům radost, dobíjí je to energií a motivuje je to pokračovat v kvalitní práci. (Já sám se tedy dost často při čtení evaluací svých seminářů červenám. :-))

Nebojte se psát také návrhy na vylepšení předmětu, na co se třeba v budoucnu zaměřit a čemu se věnovat.

H. Proč vlastně nemohou anonymně hodnotit učitelé své studenty?

Anonymní evaluace práce pedagogů jejich studenty je velmi jednostranná - zatímco student může hodnotit práci pedagogů a je chráněn anonymitou, pedagog má tuto možnost značně omezenou. Může se vyjadřovat pouze ke konkrétním připomínkám či hodnotit předmět jako celek, nemůže však “anonymně” komentovat práci konkrétního studenta, upozornit třeba na to, že student nechodí do výuky, nezapojuje se do aktivit, nedělá si poznámky, je drzý na ostatní spolužáky apod.

To vše sice může pedagog promítnout do finálního hodnocení studenta v daném předmětu (známka, zápočet), nemůže však prostřednictvím oficiálních evaluačních nástrojů provádět slovní (či formativní) hodnocení práce studenta za celý semestr a poskytnout mu tak zpětnou vazbu. Tím nechci říci, že by snad pedagogové masově chtěli své studenty slovně (či nedejbože formativně) hodnotit, protože poměr studentů a pedagogů na pedagogických fakultách je naprosto extrémní. Chci tím pouze říci, že podmínky anonymní evaluace nejsou rovné. Přímý kontakt studenta s vyučujícím všechny tyto problémy řeší.

S tím se pojí další drobný problém, a to je např. otázka jmen a vzhledu studentů - zatímco (téměř) všichni studenti vědí, jak se jejich pedagogové jmenují a jak vypadají (fotografie pedagogů navíc bývají vystaveny na webových stránkách kateder), opačně to funguje pouze částečně - vysokoškolští pedagogové jsou schopni zapamatovat si jméno a vzhled pouze malé části studentů, protože se často starají o stovky studentů současně. Navíc fotografie studentů nejsou součástí univerzitních informačních systémů, takže je pro pedagoga velmi těžké propojit si např. tváře studentů na přednáškách s jejich konkrétním jménem a příjmením (ještě že máme ty sociální sítě :-)). Tedy kdyby např. pedagog chtěl zhodnotit práci studenta či studentky, kterou/kterého zná podle obličeje z přednášek či seminářů, nejdříve musí zjistit, o koho konkrétně jde, než ho může začít slovně hodnotit. A to už může být poměrně složité (jen pro představu, na moje přednášky chodí klidně 150 studentů různých kombinací současně a skutečně si nepamatuji jejich jména). Toto opět odpadá v případě osobního kontaktu.

I. Pojďme udělat jeden nebo dva malé krůčky…

Přestože jsem si jist, že prosadit neanonymní evaluace je v tuto chvíli pravděpodobně nemožné a příliš fantastické, nabízím řešení… takový malý krůček, který může mít na evaluace do budoucna velký dopad - pojďme studentům umožnit NEPOVINNĚ odhalit svou identitu a podepsat se pod své evaluace. Pojďme vyzkoušet, jestli by dokázali napsat jak pozitivní, tak i negativní recenze pod svou vlastní identitou, bez ochranné skořápky anonymních evaluací. Věřím, že tím posílíme jejich charakter, jejich odvahu, jejich schopnost řešit problémy přímo a bezprostředně.

Zároveň všichni usilujme o to, ať se do evaluací zapojuje co nejvíce studentů a ať jsou výsledky skutečně co nejvíce průkazné a zachycují realitu. No a zkusme přijít s nějakým způsoby motivace (Co třeba kredit za evaluaci? Jenže, jak poté prokázat, že student evaluoval?).

P.S. Velké díky studentům za evaluace mých předmětů, moc si toho vážím. Akorát úplně přesně nevím, co znamená třeba vzkaz, “pan docent je láska”, každopádně předávám své ženě k hlubšímu posouzení. :-)

• Předchozí
• Následující