Jak s dětmi z pohledu učitele komunikovat o vážných a kontroverzních tématech - třeba pandemii COVID19? A má vlastně učitel svým žákům říkat své osobní názory?

Na posledním semináři o mediální výchově se nám rozproudila debata na téma, zda by měl učitel žákům říkat své osobní názory na různá zásadní celospolečenská témata, třeba na pandemii COVID19. Diskutující studenti se rozdělili na několik skupin, přičemž někteří zastávali názor, že učitel by neměl žáky ovlivňovat svými osobními názory, další studenti pak zastávali stanovisko, že učitel by naopak měl žáky svými názory na různá celospolečenská témata ovlivňovat a že je to přímo žádoucí. Mnoho studentů se pak nevyjádřilo vůbce. V dnešním textu se zaměřím právě na tento problém.  

Názory vs. fakta jako důležité východisko

Na úvod je třeba zopakovat si základní rozdíl mezi názory a fakty. Názor je naše subjektivní tvrzení, které vychází z řady faktorů - z vědeckých poznatků a fakt, ale třeba také z naší osobní zkušenosti, z informací od našich přátel, kolegů, z informací ze sociálních sítí, masmédií (včetně nejrůznějších typů tzv. alternativních médií), ale také např. z našich osobních pocitů. Názory nemusí být vůbec postaveny na racionálních základech - někdo nám je např. na první pohled sympatický a na základě jeho vystupování (ale třeba i stylu oblékání) si vybudujeme představu o tom, o jakého jde člověka. Do hry tak vstupují další faktory, jako jsou např. mediální stereotypy (Jsou blondýnky skutečně pitomé? Jsou Romové flákači? Jsou Vietnamci pouze stánkaři? Jsou arabové teroristé? Mají černoši větší sklon k násilí než běloši?), vliv našeho okolí (Když tomu věří Jarda, tak já taky!), vliv celebrit (Přece by nám Ilona nelhala!) či vliv dalších autorit (Pan farář říkal, že Covid19 je biologická zbraň.)  atd. Názory jsou velmi subjektivní a ti, kteří nám své názory říkají, jsou s nimi přirozeně ztotožněni a věří jím. 

Fakta jsou odrazem reality - snaží se tedy co nejvíce odrážet skutečnost např. na základě vědeckých poznatků, ale také na základě kvalitní novinářské práce (skutečně ověříme, jak se daná událost stala) - nezávisle na tom, co si myslí konkrétní vědec či novinář. U fakt lze vždy dohledat konkrétní zdroj, který lze podrobit kritickému posouzení. Fakta vycházejí z metod, které jsou nezávislé na naší vůli (pokud tedy nechceme úmyslně data zkreslovat), které jsou často postaveny na různých typech vědeckých postupů a měření, výpočtů, statistik apod. Při tvorbě fakticky správných informací se snažíme zcela vyloučit emoce (řada ze závažných témat přirozeně silné emoce vyvolává), ale také např. náš osobní postoj. Ve vědě se běžně stává, že výzkumník si před experimentem myslí něco jiného, než samotný experiment dokáže.

Na co je důležité upozornit - existuje velké množství informací, které nejsou ověřeny a ani je ověřit z různých důvodů nejde. Je tedy nutné smířit se i s tím, že u některých informací nedokážeme zjistit, zda jsou či nejsou založeny na pravdě. To je typický příklad konspiračních teorií - ty nejde ověřit, pracují s tím, že hledají souvislosti v nesouvisejících jevech, nabízejí snadná řešení složitých problémů, pracují s cílenou dehonestací konkrétních osob apod. Často pak jako čtenáři konspirací mylně propojujeme korelaci a kauzalitu - to, že mezi něčím existuje vztah, neznamená, že by se v tomto teoretickém vztahu jeho automaticky členy ovlivňovaly (Mezi množstvím plešatých cestující na palubách letadel a leteckými katastrofami může být korelace, neznamená to však, že by snad plešatí lidé katastrofy letadel vyvolávali či způsobovali... Teda aspoň doufám.). 

Názory ve škole - ano a ne!

Vraťme se však zpět k našemu tématu - má učitel dětem říkat své osobní názory, nebo nemá? V tomto místě je třeba říci, že k základním pedagogickým principům, se kterými se seznamují studenti učitelství, patří princip vědeckosti. Učitel je tedy povinen předkládat dětem informace postavené na vědeckých základech (s akceptováním toho, že věda se v průběhu času proměňuje) a ověřených faktech. Neměl by tedy prezentovat dětem své názory, které jsou v rozporu s fakty či vědeckými poznatky. Učitel se nesmí bát říci, že na danou věc nemá žádný vyhraněný názor, stejně tak se nesmí bát svým žákům sdělit, že o daném problému nic neví (problém ho třeba nezajímá, nebo je příliš složitý) a musí si k němu nejdříve najít relevantní informace.

Je třeba říci, že názory učitelů mají na žáky velmi často vliv a velmi dlouho si je pamatují (a také nekriticky přebírají). Proto je nutné skutečně promyslet, co svým žákům jako pedagogové říkáme a jaký to na ně může/má dopad.

Ideální cesta - aktivizovat žáky

K jednomu z palčivých problémů českého školství patří silné zaměření na prezentování “hotových informací” - děti od svých pedagogů velmi často dostávají pouze hotové informace a vytrácí se tak prvek vlastní aktivity žáků, ve které děti něco samostatně objevují, zkoumají a odhalují. Aktivita žáků se pak přesouvá velmi často k memorování informací od učitelů a ztrácí se schopnost a potřeba samostatně prozkoumávat svět (více zde). 

Bohužel na tento model vzdělávání je velká část vzdělávacího systému navyknuta už od základní školy - žáci očekávají, že jim pedagogové poskytnou “předžvýkané” informace v podobě prezentací, přednášek, učebnic či skript a pravidelné synchronní výuky (Na tom není nic špatného! Ale kde je pak vlastní objevování a sebevzdělávání?). Proto jsem vděčný za každého pedagoga, který poskytuje žákům pouze část informací (třeba stručný zápis toho nejdůležitějšího, doporučené zdroje apod.) a nechá děti aktivně si informace doplňovat, tvořit vlastní obsah, pracovat se zdroji, využívat internet k sebeučení, systematizovat zjištěné informace, zpracovávat je, zkusit je také ověřit… a objevovat tak svět kolem sebe. 

Jak ale souvisí prezentování názorů pedagogů s aktivizací žáků? Proč o tom vlastně píši? Protože aktivizace žáků  je jednou z cest, jak může učitel s dětmi debatovat i o celospolečenských a často kontroverzních tématech - a to s využíváním zdrojů a posuzováním jejich kvality. Podívejme se, jak by mohl vypadat takový dialog zvídavého žáka a pedagoga, třeba o pandemii COVID19. 

Varianta 1:
Žák: Pane učiteli, odkud se vzal COVID19?
Učitel: COVID19 pochází z přírody, na člověka se přenesl z netopýrů a luskounů, kteří jsou nositeli mnoha koronavirů.

Komentář: Toto je varianta, ve které učitel předkládá žákům hotovou informaci. Zároveň ji upravuje tak, aby byla pro žáka jasná a aby o ní nepochyboval (přestože jde o vysoce pravděpodobnou variantu, věc stále řeší experti WHO, tj. neexistuje - a asi nebude existovat - nějaká stoprocentně průkazná odpověď). Názor vychází z fakt, ale není s nimi zcela v souladu. 

Varianta 2:
Žák: Pane učiteli, odkud se vzal COVID19?
Učitel: Stoprocentně se to neví, ale podle týmů vědců WHO, kteří původ COVID19 zkoumají přímo na místě, je nejpravdědpodobnější, že pochází z přírody a na člověka se přenesl z netopýrů a luskounů, kteří jsou nositeli mnoha koronavirů.

Komentář: V této variantě učitel nechává žákům prostor ke dalšímu zkoumání (“stoprocentně se to neví”) a navíc vysvětluje, o co se jeho tvrzení opírá (“zkoumání týmu vědců WHO”). Názor odpovídá faktickému zjištění.

Varianta 3:
Žák: Pane učiteli, odkud se vzal COVID19?
Učitel: COVID19 je biologická zbraň vyvinutá Billem Gatesem ke snížení světové populace. 

Komentář: V této variantě učitel přímo prezentuje dezinformaci/konspiraci. Názor neodpovídá realitě. Tento případ do školy nepatří, pokud zrovna nemáme aktivity zaměřené na odhalování dezinformací.

Varianta 4:
Žák: Pane učiteli, odkud se vzal COVID19?
Učitel: To skutečně nevím.  

Komentář: Učitel má právo říct, že něco neví. Může tedy reagovat i takto, je to přirozené, normální, nijak to nesnižuje jeho autoritu. Na druhou stranu na žáky toto sdělení nemá žádný podstatný vliv, nedozvěděli se nic nového, nedostali odpověď, nemotivovalo je to k aktivitě.

Varianta 5:
Žák: Pane učiteli, odkud se vzal COVID19?
Učitel: To je výborná otázka. Co kdybychom se na ni všichni společně pokusili najít odpověď? Za domácí úkol zkuste najít na internetu co nejvíce informací o tom, odkud se COVID19 vzal, nebojte se zeptat třeba i svých rodičů a kamarádů. Zkuste teorie o COVID19 sepsat, přidat zdroj, odkud jste informaci získali (třeba jméno internetové stránky), a také si vyberte, která odpověď je podle vás nejvíc pravděpodobná. Příští hodinu se na toto téma zaměříme a zkusíme společně tajemství původu COVID19 odhalit.

Komentář: Toto je odpověď učitele, který je zaměřen na podporu aktivity žáků. Žáci jednak nedostali naservírovanou hotovou odpověď, učitel je aktivizoval, zároveň otevřel řadu témat, ke kterým kromě COVID19 přidal třeba i kvalitu zdrojů na internetu. Zároveň jim umožnil, aby žáci sami přišli na vlastní odpověď (s využitím informací, které na internetu zjistili). A využil tématu, které je aktuální a žáky zajímá. 

Jak vidíte, reagovat lze celou řadou způsobů a je řada možností, jak s dětmi o složitých tématech hovořit. Ale abychom se dostali k odpovědi na otázky z našeho úvodního titulku:

Jak s dětmi z pohledu učitele komunikovat o vážných a kontroverzních  tématech - třeba pandemii COVID19?

Dětem vždy říkáme pravdivé, podložené, fakticky správné informace. U pandemie COVID19 se nemusíme bát např. říci, že informací o COVID19 je v masmédiích obrovské množství a jsme doslova informačně přetíženi (infodemie). Že existuje mnoho pravdivých zpráv, ale také zprávy zcela nepravdivé či neověřitelné. A že si informace můžeme ověřit např. u vědecké redakce České televize (Daniel Stach a jeho tým), na oficiálních stránkách ministerstev (pozor, i zde mohou být drobné chyby, které jsou však průběžně opravovány, viz 2 roušky přes sebe jako adekvátní náhrada FFP2), případně na fact-checkingových serverech. Děti zbytečně nestrašíme, není nutné jim ihned poskytovat detaily o počtech úmrtí a katastrofickém vývoji pandemie. A pokud jim už nějakou negativní informaci sdělíme, měli bychom ji vyrovnat něčím pozitivním - pozitivním výhledem na nadcházející měsíce, vakcíny apod. 

 A má vlastně učitel svým žákům říkat své osobní názory?

Jak už jsem říkal, není to nutné, nelze jej do toho tlačit, je to jeho soukromá věc. A hlavně - netrpí tím jeho autorita, nesnižuje ho to v očích žáků ani rodičů! Ale pokud již učitel své názory žákům sdělovat chce (ať již sám od sebe, či v reakci na dotazy žáků), musí být fakticky správné, podložené a ověřitelné! Nikdy nesmí žáky přesvědčovat, že je jeho názor ten jediný správný!  Pozor, teď mluvím o jakýchkoli názorech, nikoli faktech! Nezaměňovat s učivem! Pokud žákům vyjde špatný výsledek třeba při dělení dvojciferných čísel, nejde o názor, ale o faktickou správnost výpočtu.

Přestože je tedy pedagog bytostn2 přesvědčen, že např. vakcína Sputnik V není dosud schválena v EU, protože by západní výrobci přišli o zisk... nebo že je evidentní, že pandemii vyvolat Bill Gates, který se snaží očipovat obyvatele, aby je mohl na dálku ovládat… neměl by tato tvrzení svým žákům předkládat jako fakta! Ani tehdy, když je sám přesvědčen, že to tak skutečně je!

To neplatí jen u pandemie COVID19, ale i u dalších vážných celospolečenských témat, jako je světová migrace, terorismus, vztah k EU či např. volby prezidenta. Při komunikaci o těchto tématech se snažme co nejvíce omezit emoce a posílit racio s důrazem na faktickou správnost informací. 

Mediální výchova (a mediální gramotnost) je pro fungování v současném světě nesmírně důležitá, přece jen všichni trávíme pod vlivem médií ohromnou část našeho času a měli bychom se tedy naučit s obsahem, který na nás média dennodenně chrlí, aktivně pracovat. Neignorujme svět médií jako něco, co do škol nepatří! Naopak! Posilujme trvale mediální gramotnost jak našich žáků, tak i nás samotných! Hodně zdaru!

Kamil Kopecký

Zdroje obrázků: Vecteezy.com a autor 

• Předchozí
• Následující