Zrušme už konečně známkování a zaveďme jiný způsob hodnocení

Kategorie: Blog Zveřejněno: středa 10. leden 2024 Napsal Kamil Kopecký Vytisknout E-mail

Úvod: Tento text je blogový příspěvek, nesnažím se v něm o detailní vědecký (pedagogický, psychologický, didaktický) rozbor, jde pouze o zamyšlení či úvahu nad tím, zda má vůbec smysl známkovat a jestli by nestálo za to tradiční známkování zrušit. Tak jej prosím tak berte, díky moc.

Klasifikace patří k tématům, která vyvolává řadu emocí jak u žáků, tak u rodičů a logicky také u učitelů. Zákon umožňuje hodnotit žáky jak pomocí známkování, tak i pomocí slovního hodnocení, v praxi se ale zcela dominantně využívá především kvantitativní hodnocení pomocí známek 1-5. Vedle toho pak můžeme klasifikaci dle funkce  rozdělit na informativní, formativní a sumativní (podle toho, k jakému účelu slouží). 

Hned úvodem je třeba říci, že cílem/smyslem klasifikace je zlepšovat výkon (znalosti, dovednosti) žáka - klasifikace by měla tím pádem ověřit jeho znalosti/dovednosti, identifikovat případné problémy a nabídnout žákovi možnosti, jak se v dané oblasti zlepšit. Klasifikace je tedy prostředkem, nikoliv cílem. V praxi si ale mnoho pedagogů smysl klasifikace neuvědomuje a klasifikují prostě proto, že potřebují dostatek známek kvůli stanovení průběžných či výsledných známek na vysvědčení. Naprosto dominantně pak pedagogové hodnotí především tzv. tvrdé znalosti/dovednosti.  Přitom klasifikovat lze nejenom momentální výkon žáka, ale také např. jeho samostatnost, myšlení, kreativitu, schopnost spolupráce apod. Mimochodem i to hodnocení “tvrdých znalostí” často stojí zcela na vodě, ale o tom až za chvíli.

Nabízí se otázka, zda známkování rovnou nezrušit, argumentů pro opuštění tohoto neefektivního způsobu hodnocení existuje celá řada. V tomto textu se zaměřím pouze na některé z nich. Tak pojďme na to!

1. Známkování není objektivní

Známkování není objektivní, což v praxi znamená, že různí učitelé hodnotí stejného žáka různě. U jednoho učitele může být stejný žák excelentní, u jiného průměrný, u dalšího podprůměrný. Známkování často vychází ze subjektivních představ učitelů o tom, jaké znalosti/dovednosti mají žáci pro různé úrovně mít, učitelé si často vytvářejí různé druhy klasifikačních tabulek, které jsou však často metodologicky sestaveny zcela chybně a nesmyslně. 

Typickým příkladem  jsou různé tabulky pro klasifikaci diktátů, které hodnotí žáka podle počtu chyb, aniž by řešily, kolik pravopisných jevů reálně daný diktát sleduje/obsahuje. Stejná tabulka se využije zcela absurdně pro diktát s 20 jevy, stejně jako se 40 jevy. Výsledkem je, že např. žák s 90% úspěšností je klidně klasifikován známkou 3. Ostatně toto téma opakovaně otevírám - třeba zde.

Neobjektivita známkování je dobře vidět při přechodu na střední školu, kdy u více než 60 procent žáků dochází ke zhoršení klasifikace, často o několik stupňů. A je to pochopitelné - představte si, že jste např. byli zvyklí v češtině pracovat s autentickým textem (textocentristický přístup), vyhledávat informace, posuzovat je… a najednou po vás na střední škole chtějí vyjmenovávat lingvistické taxonomie bez jakéhokoli kontaktu s jazykovým materiálem a testují vás diktáty postavenými na výjimkách. Výuka šokem.

2. Známkování  nelze porovnávat mezi školami, často ani mezi třídami

Logickým vyústěním bodu 1 je situace, kdy jednoduše známky nelze porovnávat mezi školami - žáci se stejnými znalostmi a dovednostmi, kteří jsou na jedné škole klasifikování stupněm výborně, mohou být na jiné škole klasifikováni stupněm 2-3. Nefunkční je tedy i využívání průměrů na vysvědčení jako jedné z kategorií rozhodujících o přijetí na střední školu. Samozřejmě kompatibilní nemusí být ani učivo, RVP je v tomto dost obecné a očekávané výstupy jsou v něm definovány poměrně široce (i když často funkčně).

3. Známkování neodráží skutečnou úroveň znalostí a dovedností žáka

Klasifikace postavená výhradně na testování neodráží úroveň znalostí a dovedností žáka, ale pouze momentální stav, který je ovlivněn řadou faktorů. Tj. i když máme z testu třeba stupeň 4, můžeme učivu rozumět a chápat, pouze chybujeme v dílčí části učiva (např. v případě češtiny neznáme nejrůznější výjimky a tzv. špeky). Testy jsou bohužel velmi často složeny z chytáků, aby z pohledu učitele byly pro žáky náročné - tj. v případě češtiny obsahují např. složité případy psaní velkých písmen, pravopisných výjimek či slov cizího původu, ve kterých většina populace chybuje. 

Učitelé často usilují o to, aby jejich testy byly pro žáky náročné, ale tím, že do nich dají výjimky, náročnost nezvýší. Náročný test je charakteristický tím, že požaduje po žácích, aby např. dokázali učivo aplikovat na konkrétní situaci, dokázali analyzovat, zhodnotit, posoudit problém, číst s porozuměním (tj. cíle jsou na vyšších úrovních Bloomovy taxonomie) apod. Náročnost neznamená, že do pravopisného testu zařadíme co nejvíce výjimek! 

Ostatně v řadě případů jsou testy zcela odtrženy od reálného života, vychází z umělé vytvořených situací, které jsou v praxi nefunkční. Drtivá většina z nás asi nepoužije nikdy v životě v jakémkoli svém textu spojení “sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc”, přesto jsou těchto a podobných spojení plné pravopisné testy, za které jsou žáci hodnoceni. Vypovídá znalost slov sumýš, slynout, mišpule či babyka o úrovni jejich porozumění jazyku a schopnosti funkční text tvořit? Nebo jen, zda to slovo znají a někdy slyšeli?

4. Známkování nepodporuje spolupráci, ale soutěživost

V pracovním světě je naprosto běžné, že kolegové spolu musí spolupracovat a pracovat na zadaných úkolech společně - což lze v praxi zajistit např. prostřednictvím skupinové práce, projektové výuky a dalších aktivit, které podporují spolupráci žáků. Na druhou stranu klasifikace jednotlivých žáků za jejich momentální výkony může ve třídě vytvářet soutěžní prostředí, což může, ale také nemusí být prospěšné. O soutěžení velmi pěkně psala psycholožka dr. Jana Nováčková např. zde, z delšího rozhovoru vybírám: Soutěžení je náhražka. Každé dítě má přirozenou potřebu učit se. Když mu to dává smysl, dokáže vyvinout obdivuhodné úsilí a překonávat i překážky. Když tam ale ten smysl není, a dospělí si přesto myslí, že by se právě toto a právě teď mělo dítě učit, tak potom musí sáhnout k náhražkám. Jednou z takových náhražek je soutěžení. Otevřené – například o „početního krále“, ale i skryté: o známky, o body, o pochvalu. A na tom je škola v podstatě založená.

5. Známkování zvyšuje úzkost a stres žáků

Je zjevné, že především negativní klasifikace zvyšuje úzkost a stres u žáků (což potvrzují např. statistiky Linky bezpečí, kam žáci volají se svými problémy, včetně těch školních), a to se odráží v jejich psychickém stavu, sebevědomí, ale i vztahu ve škole. Nízké dávky stresu mohou výkon žáků dočasně zvyšovat, dlouhodobý stres a úzkost má ale vyloženě negativní dopad a je frustrující. Řadě učitelů je to úplně jedno, protože argumentují tím, že v reálném světě práce budeme také zažívat stresové situace - což je ale demagogie, protože školní výuka nemá být simulací reálného světa, ale přípravou na něj! Má být bezpečným prostředím, ve kterém se nemusíme bát na cokoli zeptat, kam se nemusíme bát chodit z obavy před přepadovkou, naopak kde se chceme učit a poznávat svět.  

Ostatně kumulovaná frustrace a stres studenta se projevila i v situaci napadení učitele mačetou a jeho vraždou, za kterou byl student-pachatel odsouzen k 12 letům vězení. Tím vůbec nechci naznačit, že by snad automaticky stres ze známek vedl k vraždám pedagogů, ale pouze to, že způsobuje skutečně frustraci, stres, která se může v extrémních situacích projevit i agresí.

6. Špatné známky jsou pro žáky demotivující

Negativní klasifikace je pro velkou část žáků demotivující, což vede k tomu, že jednak ztrácí zájem o předmět, ve kterém jsou neúspěšní, jednak i o samé vzdělávání. Student, který nosí dlouhodobě špatné známky, může zažívat pocity selhání, méněcennosti a ztrátu snahy (nejsem dost dobrý, nemá cenu, abych se snažil…), strach (třeba z reakce rodičů viz telefonáty na Linku bezpečí i Policii ČR), frustraci apod. Touto cestou se ze školy a školství stává pro žáka nepřítel a do do školy pak nechodí rádi - což dokazují výsledky studie TIMS 2019, Cituji ze zprávy: “Vztah českých žáků ke škole nelze považovat za dobrý, míra jejich sounáležitosti se školou byla jedna z nejnižších. Žáci v České republice chodí do školy nejméně rádi v porovnání s jejich vrstevníky z ostatních zemí EU.

Mimochodem velmi často žáci dostávají špatné známky i za to, že nestihli všechny úkoly vypracovat v časovém limitu - tj. z šesti úkolů stihli 3, které sice spočítali správně, ale zbytek nestihli vůbec, což znamená, že výsledná známka byla klidně 3-4. Takže chybějící příklady jsou počítány jako chyby. Šílené, ale v praxi zcela běžné. 

7. Známkování neumožňuje sledovat pokrok žáka

Průběžné známkování je odrazem momentálního stavu a neumožňuje sledovat, zda se žák zlepšil, zhoršil či stagnuje, jaká je jeho míra porozumění učivu, v čem chybuje a co by měl dělat, aby se zlepšil. Výpovědní hodnota známek je obecně velmi nízká. Již léta máme k dispozici např. formativní hodnocení, které však využívá zlomek škol a pedagogů - protože je prostě náročnější (formativní hodnocení není to samé co slovní hodnocení, slovní hodnocení lze využít jako formativně, tak i sumativně). Na druhou stranu rodiči i žákovi dokáže dát podstatně více informací.. 

Malá ukázka, rozdíl je patrný:diktat slovni

8. Známkování nenabízí žákovi možnosti pro zlepšení

Tradiční známkování žákovi neříká, jak má svůj neúspěch řešit a na co se zaměřit, aby se jeho výsledky zlepšily. Známka sama o sobě totiž není schopna nabídnout žákům směr, jak překonat překážky/problémy ve vzdělávání, ani jim nedává konkrétní zpětnou vazbu na to, jakým způsobem by mohli své dovednosti zlepšit. V důsledku toho mohou žáci cítit, že jejich hodnocení je fixní a neodráží jejich potenciál ke zlepšení.

Na rozdíl od toho formativní slovní hodnocení může poskytovat žákům průběžnou zpětnou vazbu, která je konstruktivní a zaměřená na zlepšení jejich znalostí a dovedností. Tato forma hodnocení by měla identifikovat konkrétní slabé stránky žáků a nabízet jim cestu k nápravě. Například místo pouhého konstatování, že žák nedosahuje dostatečné úrovně ve čtení, by formativní hodnocení mělo naznačit, jaké konkrétní dovednosti v čtení potřebují další rozvoj a nabídnout metody, jak těchto dovedností dosáhnout – ať už prostřednictvím doporučené četby, specifických cvičení nebo dodatečných výukových zdrojů. Navíc v 21. století je velmi zajímavé využít také umělou inteligenci (viz Karel Klatovský a pokrok ve čtení v Teams) - schválně, kolik z učitelů si některý AI nástroj tohoto typu vyzkoušelo a doporučilo žákům?

Dalším důležitým aspektem je osobní přístup k žákovi a diferenciace. Pochopení jedinečných potřeb a stylů učení každého žáka může pomoci učitelům vytvořit individualizované plány, které podporují jejich specifické cesty k učení. Tím se zvýší pravděpodobnost, že žák bude moci úspěšně řešit své slabiny a v budoucnu dosáhne lepších výsledků. Každý žák je přece jiný, zajímají ho jiné věci, má jiné nadání, má také jiné sociální zázemí apod. Počítejme s tím tedy i ve školní praxi.

9. Průměrování známek na vysvědčení je úchylné

Za zcela úchylné považuji průměrování známek na vysvědčení - co říká známka z testu, který proběhl v říjnu, o tom, jaké znalosti má o daném tématu žák v prosinci? Známka z testu odráží pouze okamžitý výkon v daný moment, za týden může může být situace zcela jiná - a ten co, měl z testu pětku, může mít o týden později klidně jedničku. Nemluvě o tom, že mnoho špatných známek jsou např. za neohlášené přepadovky a které mohou zásadně výsledným skóre zahývat. Tj. pokud průměrujeme průběžné výsledky testů na vysvědčení a vytváříme z nich nějaký komplexní závěr, pak tvoříme absolutní paskvil.

 

10. Známkování je často prostředkem sankce - zlobíš? Bude potrestán testem nebo půjdeš k tabuli! 

V řadě případů bohužel známkování slouží jako prostředek sankce - např. žáci, kteří vyrušují, jsou potrestáni okamžitým ústním zkoušením či testem. Mnoho učitelů navíc uplatňuje cestu kolektivní viny, tj. trestá testem celou třídu. To je ale úplně špatně - pro hodnocení chování máme jiné možnosti, máme systémy poznámek, napomenutí, snížené známky apod. Navíc zásadní je zjistit, proč vlastně žáci vyrušují, jaká je příčina - co když vyrušují prostě proto, že nerozumí výkladu učitele? Chtějí se na něco doptat? Nebo jim něco přišlo vtipného? Nebo reagují na velmi špatný výkon pedagoga, který je demotivuje? Trestat žáky za jejich chování špatnými známkami? To je prostě úchylné.

Já sám mám s tímto zkušenost, kterou si skutečně pamatuji víc než 30 let: V hodině hudební výchovy jsem se houpal na židličce, můj spolužák do mě strčil a já i s židličkou spadl do chodbičky a způsobil hluk. Učitelka HV mi dala poznámku, že vyrušuji, a zavolala mě k tabuli, aby mě vyzkoušela. Všechno otázky jsem zodpověděl bez problému (protože jsem chodil paralelně na ZUŠ), jedničku jsem ale nedostal a učitelka mě poslala zpět do lavice. Kdybych dostal pětku, určitě by ji zapsala, jedničku ale ne - protože by tím pádem její sankce byla neúčinná. Toto příkoří, které může znít jako banalita, si přesně pamatuji i po desítkách let…

Známkování prostě nesmí fungovat jako nástroj sankce!

11. Známkování za nevypracování domácích úkolů?

Na toto jsem zvlášť alergický - řada učitelů hodnotí nevypracované domácí úkoly známkou 5. Školy sice mají podle MŠMT právo zadávat domácí úkoly a hodnotit je, ovšem pozor: Zcela nepřípustné je hodnotit nevypracované domácí úkoly (např. známkou 5), neboť toto hodnocení nevypovídá o míře dosažení vzdělávacích cílů. K nevypracovaným zadaným domácím úkolům, resp. nevypracované domácí přípravě, lze v přiměřené míře přihlédnout při ukládání výchovných opatření nebo hodnocení chování.

MŠMT navíc doporučuje zadávat domácí úkoly jako dobrovolné, nikoliv jako povinné. 

V tomto kontextu musím uvést i velmi oblíbenou pasáž z dokumentu MŠMT: Domácí úkoly nesmí být přenášením zodpovědnosti za vzdělávání na rodinu. Například pokud se žáci v rámci domácí přípravy seznámí s nějakým vzdělávacím obsahem, je třeba následně ve škole ověřit, upevnit a prohloubit jeho pochopení. V rámci domácího úkolu lze ovšem také následně procvičit a upevnit látku vysvětlenou a pochopenou ve škole. 

Akorát, že v praxi ve velkém množství případů učitelé látku ve škole nevysvětlují, není procvičena ani pochopena žáky, přestože na to MŠMT upozorňuje. Úlohu učitele zde přebírají rodiče. Ostatně já sám na to upozorňuji třeba zde. Smutná realita.

12. Známkuje se kvůli rodičům, ale i učitelům

Bohužel, mnoho škol známkuje proto, protože si to přejí rodiče. Zde bych citoval z EduLab (a a současně zdravím Michala a Honzu :-)): Klasické klasifikaci dává přednost stále ještě valná většina českých škol. Důvodem je mnohdy právě tlak ze strany rodičů. Rodiče mají systém známkování zažitý ze svých školních let, označují jej za tradiční a mají pocit, že zprávě o úrovni vzdělání svého dítěte ve formě známky rozumějí. Rodiče chtějí od svého dítěte dobré známky, protože jsou pro ně synonymem úspěchu. Podprahově tak v dětech umrtvují smysl učení se pro sebe a svou budoucnost a naopak posilují učení se pro známky. Strach z těch špatných je už pouze nevyhnutelným následkem tohoto přístupu. 

Mimochodem nedávno proběhlo výzkumné šetření STEM/MARK, které sledovalo postoj veřejnosti na zrušení známkování v prvních třídách (1.-3.) ZŠ a nahrazení “slovním hodnocením” (to slovo slovní je zde trochu zavádějící, nešlo tak úplně o slovní, ale pro potřeby tohoto textu to nebudu více rozepisovat). Šetření ale ukázalo, že většina Čechů o změnu nestojí - zaběhnutý systém známkování lidem přijde přehlednější, objektivnější (!haha) a více motivující. Ze zprávy: Větší podporu má myšlenka zavedení slovního hodnocení v prvních třídách základních škol hlavně u mladých lidí pod 30 let, naopak mezi seniory je odpor k takové změně nejvýraznější. Mimochodem se zavedením jiných forem hodnocení nesouhlasila dle výzkumu i velká část učitelek 1. stupně ZŠ (viz zde).

Na závěr tohoto textu si dovoluji jeden apel: Přemýšlejme o tom, jaký dopad má známkování na naše žáky, co jim může způsobit a zda jim skutečně pomáhá zlepšovat se. Vysvětlujme a procvičujme učivo ve škole! A zkusme popřemýšlet i o tom, zda má skutečně smysl známkovat, nebo je na čase zkusit něco víc smysluplného a kvalitnějšího. 

Další zajímavé texty k tématu:

Nové vysvědčení založené na kombinovaném hodnocení

Známky deformují vztah dětí k učení. Zrušíme je, ale nebude to revoluce, říká Michal Černý

Mají se úplně zrušit známky na vysvědčení? Učitelé i rodiče jsou proti

Zrušení známek prosadíme přes nesouhlas části učitelů, říká úředník ministerstva

Vyhláška č. 256/2012 Sb.

Pohledy na formativní a sumativní hodnocení žáka v českých publikacích

 

Líbí se vám moje texty? Tak mě můžete podpořit třeba na https://buymeacoffee.com/kopeckyk

Zobrazení: 1373
Hodnocení článku:
Hodnocení: 3.7 z 5. Celkem 3 hlasů